Jednou v dávných dobách aneb lana a dinosauři….

Tehdy v Česku panoval socialismus, ovšem ne v lesích, tam byl písek, lezci a svoboda. Taky pivo. Dynamická lana byla snad z oceli, vydržela všechno, kam se na ně hrabou ty dnešní barevné špagátky. Fakt? Jenže ono to nejspíš bude přesně naopak.

V 80. letech, v Dubských skalách, pod pískovcovou věží s honosným přízviskem Faraon. Krásná údolka nutí naše hlavy k záklonu vysoko nad spadané jehličí. Máme nové české lano, právě z igelitu vytažené. Začínáme totiž s lezením a vlastně to lano je skoro vše, co máme. Což nás nutí oba stěnové kruhy i s hodinami provázat. Dále jsme ještě hrdými majiteli jednoho úvazku, prsního (druholezec se navázal na lano s efektní kšandičkou přes rameno). Ten se ovšem nepočítá, je též lanový, lanové jsou i naše 2 smyce.

Dolů jsme jeli jako páni v kočáře, vyrábějíc teplo neefektivně jako žárovka, třením za pomoci starého dobrého „dülfera“. Poučeni studiem díla Vladimíra Procházky staršího jsme se z okraje věže elegantně spouštěli mezi houbaře. Sakra, z toho se dá vypadnout jak z řetízkáče bez řetízku. Ze starých džín se začalo kouřit, poté se jejich vazba rozpadla. Chlupy se pálily a grilovala kůže. No, sebezáchodový pud je silná mrška a jen díky němu náš transport dolů skončil bezpečně na pevné zemi. Prostě – pro zdraví a život je užitečné umět zacházet s lanem, pokud je jediné, co máte. Ale mnohem zdravější je, hrábnout po osmě nebo jistítku.

Výše zmiňovaná doba neoplývala toaletním papírem ani pomeranči. A také lezeckými lany. Vyhlášený „horokšeft“ v Praze na Štrosmajeráku náhodně obdržel nějakých 5 kousků od Edelweissů. Podle fronty se zapíšu do pořadníku a zastavím se za 17 let. Dostupnější lana byla tzv. nulapádová, byť napohled velmi festovní. Mám na mysli ta česká, ne zahraniční, ty už atesty měly. O to ani nešlo, i kdyby atesty byly, stejně nebyla na trhu lana. Ne, že by nebylo možné s českými přežít nějakou decentní tlamu. Prostě, nikdo zodpovědný neřešil oficiální atest, netestoval počet případných pádů, stejně tak ani rázové síly a pádový faktor. Dynamický průtah, to byla ovšem veličina z jiného soudku. Obvykle trh nabízel jen 40 m dlouhé kousky a pádem „přidané“ 2 m navíc potěšily duši lezčíka. Faktem je, že se tehdy nepadalo. Aspoň obvykle ne vícekrát. Ve skutečnosti tato lana nebyla úplnými outsidery. Koncem 80. let jsem chtěl samodomo sedák i s červeným lanexáckým lanem okoštovat, jak si cení mého života. Na masivu v Lužických horách jsem do obou opakovaně skákal, padal a piloval lano přes čedičovou hranu. Po čase jsem to vzdal, vše drželo, všechno čest, jen kdyby člověk věděl a jen netušil, usínal by lépe (a inkriminovaného matroše jsem se zbavil, uvádím pro jistotu, kvůli rubrice NÁZORY ČTENÁŘŮ v dalším čísle Montany). O barvy však v těch dřevních časech nouze nebyla, asi inspirováni českou vlajkou nám konstruktéři nabídli modrou, bílou i červenou. Sehnal jsem v Domě sportu lano modré, to neměl každý. Mezi lezci totiž převažovalo bílé, s nímž vznikaly na vápně či sněhu frísólová efektní fota. A dnes? A mají vůbec barvy nějaký význam z hlediska lezecké praxe? Výrobce v podstatě dokáže vyvzorovat jakoukoli barvu. Lana mají leckdy efektní „měňavé“ barvy, díky působení vody, tepla či třeba velké síly. Nebo správně zvolenou kombinací červené a modré vidíme zdálky fialovou. Tohle dřív uměl jen „čuprfíld“. Běžné je dnes odlišné zabarvení každé půlky lana, tzv. bicolory, tedy bez nutnosti hledat střed pro slanění. Trh nabízí nepřeberně barevných motivů jako čelenka inčučúny.

A z jakého materiálu že je ta nekonečně dlouhá věc, na které závisí život? Lana se dnes už nevyrábí z přírodních materiálů, jako je sisal a konopí. Od 50. let 20. století se používají výhradně syntetické materiály, mezi nimiž na celé čáře zvítězil PAD (polyamid). Není totiž známé cokoli jiného, plně odpovídající normě. První technologie pracovaly ještě s kroucením a pletením jednotlivých vláken, tady zase – byly převálcovány systémem duše a oplet. Těch duší klidně i víc, nemusíme skrblit s jednou. Základ výrobce položí vlastně s jednoduchou přízí z polyamidu, kdy vlákna splete dohromady a zakroutí. A pak se proces opakuje. Takto vzniklý základní materiál mají prakticky všichni výrobci, vymyslet v tomto už dnes není až tak co nového. S připraveným základem dále pracuje pletací stroj, nastavený dle typu lana. Cívky s přízí, použitou na oplet, krouží kolem duší, vedených středem stroje. Hotové lano si dále musí jaksi „sednout“, nechá se tedy uležet. Pro nenáročné se zabalí do slušivého sáčku, pro náročné se upraví, aby bylo voděodolné. Už i holé jádro lze ošetřit teflonem proti pronikání vlhkosti a může mít vlastní oplet, bránící posunu toho vrchního.

V historii, a to ještě relativně nedávné, tedy převažovala lan konopná. Jejich nevýhodou bylo, že se třepila a snadno nasákla vodou. Tedy velmi ztěžkla a ztratila na pevnosti. A z lana bylo nutné se neustále odvazovat, protože až do rozšíření karabin bylo provazováno kruhy na písku. Obtížný manévr ve stěně, ztížený ještě snadno se třepícími konci. Vlastně v době poměrně nedávné jsme se lanem na sedák vázali za pomoci dračáku. Díky riziku povolení uzlu byl nahrazen protisměrným, UIAA. Jenže i ten má své mouchy – přílišné zatažení po zátěži a snížení pevnosti lana uzlem samým. Dnes rozšířená osmička je v tomto směru asi tím nejlepším řešením, co lze vymyslet. Když jsme u těch uzlů versus lano – není od věci podoktnout, že prusík spolu s osmou a uzlíky na koncích lana mají určitý smysl. Už jsem viděl slaňující, kterým bylo jaksi použité lano krátké a pokračovali v krasojízdě. Už bez lana. A ještě poslední poznámka k uzlům. Bez nich to nejde, ale s nimi to také nemusí jít. Humorné, ale o to nepříjemnější situace vznikají, pokud nezkušený kolega zapomene uzel uprostřed nebo ten pojistný na konci, z minulého slaňování. A vy pak na něho najedete osmou nebo začnete stahovat lano za nesprávný konec….

Takže malinké shrnutí – dřívější lana měla své, často výrazné, mouchy. A člověk musel prostě dávat pozor. To musí i dneska. Lana nemají daleko dokonalosti, ale co je na světě zcela dokonalé? Oplet si dnes úspěšně rasujeme různými šplhadly či slaňováním přes karabinu. Nebo přes trvale osazené opotřebované karabiny. Na druhou stranu, výrobci k novému lanu automaticky dávají plachtu. Praktická to věc, zrnka písku a jiných nečistot totiž dokáží jednotlivá vlákna nehezky potrápit. Tím nepříliš staré lano může mít pevnost notně sníženou. A bohužel, občas dochází i k přetržení současných předimenzovaných lan, ať už jsou příčiny a okolnosti jakékoli. V 90. letech třeba na Žluté stěně v Tatrách, čerstvě dle tisku v Příhrazech. Faktem ovšem je, že se pravděpodobněji „zrakvíte“ na koloběžce, než že dojde k přetržení lana. Což má na svědomí jak špičková technologická úroveň, tak také v současnosti rozšířené používání dvojčat. Případy přetržení obou pramenů snad ani nejsou známy. Nemluvě o výhodě, že při slanění máte k dispozici dvojnásobné metry oproti jednoduchému lanu.

A co bych ještě, jako uživatel lana, od konstruktérů mohl vyžadovat za nesmysly z oblasti sci-fi? Co třeba menší průměr lana? Menší hmotnost v batohu, zabere méně místa…. Ale také bude mít nižší pevnost a počet možných pádů, hůře se bude rozvazovat uzel a držet v ruce. Co nižší hmotnost při zachování průměru? Určitě, to bych si nechal líbit, ale jde to do nekonečna nebo materiály už dosáhly stropu svých možností? Výrobci prostě zkoušejí, motají se v bludišti slepých uliček, kombinují možné s nemožným a občas mohou zvolat bingo! a přiťuknout si sklenkou s čistým vitriolem. A máme lano, co by mělo být na míle daleko před konkurencí. Aspoň na chvíli. Testují a testují, produkt projde schvalovacím procesem a dostane certifikát. Jistě, pokud splní veškeré normou požadované zkoušky. A šup s ním na trh.

Dalo by se toho napsat moc, ale jsou tu povolanější. Proto možná postrádáte konkrétní data, čísla….To se liší u jednotlivých výrobků a výrobců, a neustále se vše mění. Článek je malým retro připomenutím, že tu lana jsou a budou a neměl by je nahradit batůžek s vrtulí. Zabil by tak kamaráda „adrenalína“. A díky za pomoc Radimu Feixovi.