Mont Blanc, aneb když nejvyšší není nejvyšší

Kdo z nás ještě nenavštívil Mekku horolezectví, francouzské Chamonix a nelámal si krk, s pohledem upřeným na kopec, který v našich, evropských končinách, nemá konkurenta? Mont Blanc je kopcem velmi profláklým, charakteristickým masovou turistikou. Údajně jde během léta o nějakých 20.000 vzhůru se hrabajících. A to proto, že je nejvyšší. Okolní čtyřtisícovky stojí opuštěné, zatímco na Blanc jdou celá procesí. Jenže Mont Blanc (MB) nejspíš není nejvyšší, tedy ve staré dobré Evropě. MB, tedy po česku Bílá hora (neplést si s místem historické bitvy) samozřejmě je nejvyšší horou Alp, jenže Evropa na východě nekončí vodou, a tak nikdo neví, kde její konec vlastně hledat. A zde dostává šanci zvát se nejvyšší horou Evropy asijsko-evropský Elbrus se svými 5.642 m. Když MB má „pouhých“ 4.810 m. A proč nemít jako nejvyšší hned dva kopce, třeba Komenský zvládl své narození na čtyřech místech? Navíc to Blancu v ničem na majestátu neubírá. Vždyť kolik máme na Zemi míst, kde se nad komíny městských baráčků pne 3,8 výškových kilometrů ledu, sněhu a kamení?

Cílem článku není výuka historie, přesto je solidní zmínit se o těch, co byli nahoře první. Což byli Francouzi Jacques Balmat a Michel Paccard, v létě 1786. Už před nimi výstup plánoval Horace Bénédict de Saussure, ovšem byl nahoře až o rok později. I ženy si to nenechaly líbit, špici pak foukla Marie Paradisová, v létě 1808. Možná, jak s tím Komenským, datum si vyberte. Tito první odvážlivci použili těžké a objemné balíky žebříků a tyčí, nesené i s litry vína karavanou nosičů. Jenomže absolutně nevěděli, kam a do čeho jdou, chata nikde, nebylo s čím porovnat. Vzali to tedy logicky nejkratší „lajnou“, pěkně viditelnou z osad dole, třeba z Les Houches. Kráčeli přes ledovce Bossons aTaconnaz, uhnuli na hřeben Bosse, kam ústí i dnešní normálka ze Saint Gervais. A nastartovali v podstatě lajnu moderního horolezectví, když už v roce 1793 vzniklo v Šamonicích Sdružení horských vůdců a veškerou horočinnost tak v údolí nakoplo. A k té historii – dnes každý cvakne mobilem vrcholové selfíčko a je posekáno. Když lidem přestaly stačit pouhé kreslené skicy, bratři Bissonové lapli 25 nosičských kolíků, napakovali je fotonádobíčkem, táhnouce i temnou komoru a kamna na roztopení sněhu. A první fotky kopce byly světu k dispozici.

Impozantní masív MB nemá nic společného se subtilní strmostí Matterhornu nebo dokonce nedaleké čtyřtisícovky, skalní jehly Dent d‘ Géant. Jde o velmi rozsáhlou horskou skupinu, která jako kouzelník Bogustón pod svým kabátkem skrývá celou řadu dalších kopců s vrškem nad kótou 4.000 m. Tato skupina se rozpíná, bohužel hloupě zabírajíc místo plechovým halám a vyasfaltovaným parkovištím, na území Francie. A to včetně vršku. Ovšem i Italům kousek zůstal, takže se alespoň předvrcholem mohou chlubit jakožto horou svou nejvyšší. Vrchol samotný trčí těsně pod 4.800 m, nadstavbou je sněhová pokrývka. A ta se může měnit, obvykle se ovšem uvádí těch známých 4.810 m jako údaj oficiální. O velikosti masívu svědčí i v 50. a 60. letech 20. století vybudovaný tunel, téměř 12 km dlouhý a spojující francouzské Chamonix s italským Courmayerem. Tunel tedy nevidíme, ovšem vidět je unikátní technické dílo, visutá lanovka z Chamonix z 1.030 m do Courmayeru ve 1.370 m. Drátěná lanka lanovky vedou jak od přehazovačky horského kola nahoru až na Aiguille du Midi 3.842 m a jako na houpačce zase dolů. Počátkem 90. let jsme sestupovali z MB lesem po trase staré, už nefunkční lanovky. Ukryli jsme před bouřkou v betonové budově, na pustém a nehostinném místě, kde si výletníci před 20 lety dávali párek. Blesky začaly kývat s odstavenou, na holý plech oškubanou kabinou a bylo značné riziko, že některý z nich sjede až k nám. Hodinky nám umožnily zjistit interval mezi blesky a kabinou na etapy přeběhnout do hustého lesa, skrápěného silným letním slejvákem.

Cílem článku není ani popis výstupových tras, cesty si každý může vyhledat v průvodci nebo zjistit u kartářky. Tak jen ve zkratce, k článku to tak nějak patří. Na samou špici MB můžeme vyhopkat čtyřmi výstupovými trasami, jaksi vedenými jako vysokohorskoturistické. A pokud chceme, na MB si i parádně zalezeme, už bez přítomnosti davů. Jaké tedy jsou možnosti výstupů trasami zalidněnými, tedy nižší obtížnosti? Můžeme vystartovat ze Saint Gervais, trasou přes chajdu Dome d‘ Gouter. V létě se jedná o nejfrekventovanější cestu na MB, vlastně dnešní normálku. Chodí jí místní vůdci a cestovky s klienty, když do pozice nejběžnější trasy jí pasovala šalina z La Fayet. Ta vás vyhrká na místo, zvané Nid d‘ Aigle a k chatce Tete Rousse 3.167 m už vyběhnete za chvilku. Užijete si parádní výhledy na obří séraky srázů čtyřtisícovky Aiguille d‘ Bionnassy. V roce 2013 jsme zde byli v květnu a dle chataře z Tour panovaly ryze únorové podmínky. Tedy metry sněhu a silný noční mráz. Tam, kde běžně chodíte po pražcích trati, zhruba 3 m vrstva sněhu terén zarovnala se strmým svahem a po pás zabořeni v prašanu jsme ztěžka prošlapávali stopu. A jako by to nestačilo, krátkým tunelem pod Nid sice bylo možné projít, ale ne se z něj dostat ven. Prokopávali jsme se cca 4 m vysokým sněhovým tunelem na sluneční světlo. Trasa je to sice nejchozenější, ne však rizika prostá a její podcenění se nevyplácí. Vlevo uvidíte loveckou kamennou chatu Baraque forestiére. Zažil jsem bloudiče, co vystoupali z vyšlapané trasy až sem a divili se, že ta chata tety Rózy (Tete Rousse) je jaksi strohá, nevybavená a že celý Gouter nějak posunuli bokem. Asi ty horotvorné procesy…. Mezi námi, ta pravá Tete Rousse také nic moc. Láká, našinci obvykle spávají na sněhovém platu, poblíž chaty, ve stanech. My jsme jednou podlehli vábení tepla chaty, místo spaní na ledovci ve stanech a čekala nás cimra a´la podzemní jeskyně. Po vrch oken zvenčí sníh a teplota cca 3°C. Stále ještě veselé turisty, kteří chatu opustí, čekají skalky na Gouter. Jedná se o strmý kuloár se spoustou padajícího kamení. Ideálně tedy choďte v brzkých ranních hodinách. Jistě, ne vždy se podaří splnit tuto podmínku, slupnete 3 rohypnoly kvůli bolení hlavy a jdete v pravé poledne. Také dolů nemůžete plánovat, scházíte dle toho, jak dovolí vrchol a s výhledem na počasí. Žlabem sice vede ocelové lano, zbytečné jištění jen prodlužuje traverz kuloáru a lano před kameny ochrání jen minimálně. Větším rizikem, než mistr balvan, je turistovi sám turista. Přišlápne si mačkou návlek, zavěsí se na lokr, houpající se už pouhým dosednutím motýla, a následuje efektní pirueta, zakončená letem pod vrtulníkem a pobytem v šamonické nemocnici. Pokud překonáte tyto nástrahy, nastane den D. Východiskem na vrchol je chata Gouter ve výšce 3.817 m. Impozantní stavba, sic „starou“ budku postavili až v roce 1962. Ještě starší útulna tu ovšem čněla už na začátku 20. století. Tuto současnou začali Francouzi stavět s pomocí vrtulníků na strmé skalní plošině v roce 2010. Čtyřpatrová budka s dřevěným skeletem je výdobytkem současných technických možností, s maximální energetickou soběstačností a systémem na likvidaci chrápajících nocležníků. Mj. dokáže odolat větru silnému až 250 km/h. a izolovat před chladem k -40°C. Z Refugio du Gouter není cesta k vrcholu příliš obtížná, jen výška hraje svou roli a vrcholový hřeben může být pro leckoho náročný svou expozicí. Což kapku předbíhám, nejdříve musíte podejít vrchol čtyřtisícovky Dom d‘ Gouter. Protože okolí postrádá jakékoli orientační body, na rozsáhlých sněhových pláních do sedla Gouter se už nejeden ptáček za špatné viditelnosti točil do kolečka jako na obrtlíku. Poté je již na dohled Refugio Vallot. Chatku upíchli pěkně vysoko, celých 4.362 m. Pod ní je ještě meteorologická stanice. Není špatné zjistit, jaké bylo včera počasí. Stará chata, pověstná svou špínou a neútulností, už byla nahrazena boudou novou. Nezažil jsem, naštěstí, ale mám z první ruky nejedno vyprávění, kdy nedočkaví a kondičně nevybavení jedinci přecházeli v mačkách ze zadních úložišť přes dosud spící jedince a jejich péřové spacáky. Ani nová chata už není, bohužel, místem s životem příliš slučitelným. Vallotka by se neměla využívat plánovaně pro čundrácké potlachy či jako smetiště, je určena výhradně pro překonání nouze. O finanční se nemluví. Začátkem 90. let u Vallotky zkolaboval chlapík, vrtulník, pro něj letící, odnesl naše rukavice a další věci někam na Bossons. Nebylo to poprvé, kdy jsem viděl, že pilot vrtulníku při snaze pomoci položivým málem smetl z hory ty plněživé. V letošním roce čerstvý absolvent vrtulškoly zlikvidoval několik stanů těsně nad chatou Tete Rousse. Což je, bohužel daň, odvedená na oltář přelidněnosti určitých partií velehor. Ze sedla pod Vallotkou spadá severojižní hřeben MB, po kterém vede další z výstupových cest. Trasa přes Grand Mulets, po technické stránce nejsnazší výstup na kopec. V podstatě cesta prvovýstupců. Kromě často nepříjemného vstupu na ledovec je největším rizikem jinak lehké trasy velké množství, často skrytých, ledovcových trhlin. Nemluvě o množství nestabilních séraků. V současnosti během léta průchod nemožný, cestu lze chodit z jara, pokud jsou dobré sněhové podmínky a trhliny se ještě plně nerozevřou. Na vrchol MB, už společně pro obě běžně užívané cesty, dojdete po hřebeni přes dva čupky, Grand a Petit Bosse. Strmým hřebenem, ale bez technických potíží, vede notně prošlápnutý chodník. Obvykle tak hluboký, že z něj obtížně fotíte, jako z bobové dráhy. Ani tady ale nelze terén podcenit. V roce 1995 jsem chtěl ze svahu sestoupit na italskou stranu pro zapíchnutý cepín. Až doma jsme zjistili, že zde den před námi spadl český turista, stovky metrů do Itálie.

Další cesta vede přes Aiguille du Midi. Trasu si můžete opět usnadnit, když z Chamonix vyjedete už zmiňovanou lanovkou na stanici Aiguille du Midi v 3.842 m. Přespat můžete v chajdě Cosmique. Cesta sleduje další „blanky“, můžete odbočit a lupnout du Tacul či to střihnout přes Mont Maudit. Po technické stránce je trasa trošku náročnější, svah nad Cosmique je strmý, s trhlinami a séraky, při sestupu můžete kratší úsek slaňovat. Ani zde se nevyplatí nic podcenit. V roce 2007 jsme vyšli na plató pod du Taculem a vichr byl tak silný, že při náklonu těla nedovolil upadnout. Přitom výstup svahem probíhal za ideálních podmínek. Sestup do některé ze šamonických pivnic je lépe volit jinou trasou, z výše popisovaných. Tedy, pokud jste na chatě Cosmique nenechali něco cenného, jako kukačky po dědečkovi. Vrchol Mont Blancu je vcelku rozsáhlý, s panoramatickým výhledem na okolní Alpy. Takže davy, tvořené za slunečného letního počasí až 200 členy denně, nejsou jakkoli utiskovány.

Z italské strany je vlastně jedinou běžnou výstupovou trasou cesta přes Aiguilles Grises. Trasa je obtížnější a časově náročnější z hlediska přístupu pod kopec, ovšem odmění se více provinčním vzhledem Courmayeru a relativním klidem na výstupové trase. A ta je pestřejší, jaksi zajímavější, co se týče lezeného terénu. Ještě bych rád zmínil přechod MB, poznáte Blanc z více stran a projdete terénem, který není fádní. Začátek je také v Chamonix, popojet lze zubačkou na Montenvers. Pak už po svých přes největší z místních ledovců, impozantní Mer de Glace. Při troše štěstí zde můžete naplnit batoh, abyste nešli na vrchol naprázdno. V roce 2007 jsme krátce po sobě našli cepín, mačky a 2 kg těžký krystal křišťálu. Přes skalní stupně a nekonečné svahy se vaše kroky stočí k Aiguille du Midi. Zde trasa navazuje na výše popsanou, dolů ovšem lze volit cestu přes Gouter nebo lépe na Bossonský ledovec, kolem chaty Grands Mulets. Spát se sice dá na chatě pod Chamonixskými jehlami, na Kosmické chatě nebo při sestupu dle zvolené trasy. Ale svou hodnotu má průstup natěžko, se spaním venku a veškerým vařením.

Mont Blanc má údajně na svědomí kolem 100 obětí ročně. A celkově v novodobé historii asi 10.000 lidí. Bohužel, často jde o ty, co by měli sedět doma u vychlazeného škopku, ale nesedí, hrabou se sněhem, nahoru a pak zase dolů. To někdy, když se zadaří. Celou řadu obětí mají na svědomí evidentní změny klimatu. Počasí není již tak předvídatelné, občas nám přeskakuje z extrému do extrému. V letošním roce byla normálka přes Gouter úředně uzavřena, díky teplu kameny nezamrzly a kuloárem padaly i v době, kdy dříve býval přechod bez rizika. V roce 2008 smetl obří padající sérak 16 lidí na trase z Aiguille du Midi. V roce 2012 zase 9 lidí skončilo v lavině na úpatí Mont Mauditu. Lepší vybavení v tomto ohledu hraje roli minimální. Byli jsme poprvé na MB začátkem 90. let. Tehdy jsme byli chudí příbuzní, z hlediska oblečení, obutí a výzbroje proti většině vystupujících. Dnes, rozdíly smazány, všichni jsou na tom stejně. Ale, oblečení nebylo nepropro, obutí také ne. No a co? Stejně se všichni na MB tlačí v létě, kdy obvyklé výstupové podmínky probíhají při teplotách do -10°C, a to ještě v noci. Během dne je lépe. Pokud se někdo dostane do potíží, může volat perfektně fungující vrtulníkovou záchranu. S tím, že potíže za špatné viditelnosti mohou být problém, vrtulník prostě nepoletí. A chtěl bych upozornit na to, že dle francouzských zákonů může být za zneužití záchrany pokuta až do výše 30.000 EUR a s příp. rizikem vězeňské kuchyně na 2 roky. Potkal jsem už celou řadu exotických zjevů, původu ryze českého, výrazně usilujících o rozšíření neblahých statistik.

To takhle, počátkem 90. let, přijel mladík X na kole z Československa. V Zermattu odložil velocipéd a v teniskách a se spacákem na šňůrce přes rameno, vyrazil na Matterhorn. Dalším cílem byl Mont Blanc. Při dotazu na pojištění vytáhl placatici, mokem se jistí před riziky v horách. Obal od spacáku smotal, vypodložil kapesníkem a hle, měl originální přilbu. Padající žula nemá šanci…. Na kopce nedošlo, naštípl si kotník u chaty Hörnli. V roce 1995 jsme scházeli z vrcholku MB směrem k Vallotce. I zastavil nás krajan, s jednou hůlkou a nesmekách na nohou. Jestli se může připojit, bus s turisty obhlíží město šamonické, on chtěl spáchat hrdinský skutek. Vrchol dal, ale dolů jsme s ním odmítli a zkusili domluvit francouzského vůdce, co scházel s klienty. Na krajana šly mrákoty, vždy když vůdce opětovně zopakoval taxu. Dole na Bossonu byla obří okrajová trhlina, když odpoledne sněhové mosty změkly. Spolu s Velšany jsme slanili a lezli na druhé straně zpátky z díry. Došel nejen známý vůdce s Čechem, ale i další vůdci s klienty. Bez optání použili naše lana, čímž došlo k rozsáhlejšímu konfliktu. Čech mohutně povzbuzoval „svou“ novou stranu, aby tekla krev. Není tomu dlouho, kdy zase jeden z krajanů měl problémek, na trase přes Gouter. Sundali ho v závěsu pod vrtulníkem, někde pod Vallotkou. Po šťastném návratu do civilizace se dotazoval, k čemuže vlastně slouží ten nápis DANGER na vypůjčeném sedáku. A proč se mu, visíc pod kovovým břichem stroje, sedák neustále záhadně povoloval? Jiný český mladík měl na vrcholovém hřebeni zdravotní indispozici. Kapku mu do dálav odešlo vědomí, po profackování kolemjdoucími nešel dolů, znal jen jediný směr, vzhůru. No, špici dal….Ale 2-3 hodinový sestup na chatu Gouter si díky absenci vůle rozložil na nějakých 10 hodin. Ovšem spokojenost byla velká, cíl splněn. Jen jsme povzdychli, nechybí dneska těm klukům ta kdysi neoblíbená vojna? Jemu ne, je voják z povolání….

Ale jistě, ne jen mezi Čechy najdeme otrasníky, jak kdysi psal Ivan Bajo. Bývalý krajan z východní strany našich hranic stoupal na Tete Rousse, zjevně bojujíc s krosnou, vypodloženou masivní konstrukcí. Polokrajanovi jsme krosnu sejmuli ze zad a provedli inventuru. Třeba elektrický holicí strojek nebo kompletní sestavu smaltovaných hrnců musel prostě schovat v lese, pokud měl pokračovat výše. Z Tete Rousse zase scházel polský dobrodruh, nosný popruh na batohu utržený už od Chamonix. A tak jako burlak táhl batoh po sněhu na cepínu za sebou. Při lezení v oblasti chamonixských jehel jsme už k večeru stanovali, když kolem prošli 2 Korejci. Za hodinu šel třetí, motal se a moc o sobě nevěděl. Nabídli jsme mu litrový ešus, plný právě dovařeného čaje. Dal ten litřík horkého moku na ex, zástavu tepu nám způsobíc, pronesl achoj a odpotácel se dál. Pak vykřikl a spadl do mělké trhliny. Vylovili jsme ho jako tučného kapříka, rozsvítili mu čelovku a neradi pustili dál do tmy. Dle ranního vyjádření chataře došel poměrně živ.

Na těžších lezeckých trasách na MB často nejde o vrchol samotný, byť i ten k úspěšnému završení výstupu patří a sestup bývá ideálně právě přes něj, díky vyšlapané stopě. Lidé, zde se pohybující, obvykle vědí, o čem to je a neriskují bez patřičné přípravy, zkušeností a vybavení. Přesto leccos ovlivnit nelze. Při prvním průstupu pilíře Freney se náhodně sešla tehdejší alpská esa, v čele s fenomenálním Walterem Bonattim nebo Francouzem Pierre Mazeaudem. Následovala známá tragédie, když během nekonečné bouře zahynula většina družstva. Kromě frenejského pilíře se lezou výstupy v ledu či mixové ve východní stěně Brenvy či její Ostruha, na Hrušku, Majora či klasický výstup Sentinelle Rouge. Celá řada těžkých výstupů vede na Grand Pilier d’Angle nebo okrajem stěny Broulliard. Jedná se o velmi dlouhé trasy s riskantním ústupem při zhoršeném počasí a zdlouhavým přístupem pod stěnu.

Na závěr popřejme Bílé hoře, aby v rámci klimatických změn vzdálený Elbrus ubýval rychleji a Blanc se stal skutečně nejvyšším