O jedné himálajské sedmě aneb co se v horách změnilo za čtyři desetiletí

Tento článek by nevznikl bez pomoci Ludovíta Záhoranského (a jím zapůjčené knihy Petra Rybáře Čelenka Matky Země 1980), Martina Peše a Matěje Koukla. Za což jim patří velké poděkování.

V roce 2014 se věci moc příznivě nevyvíjely, abychom uskutečnili další z řady společných expedic do asijských velehor. Martin ovšem doma sedět nezůstal a vyrazil na Nun 7.135 m. Shodou okolností jsem narazil na informaci, že na tom samém kopci byl už v minulosti L. Záhoranský. Jen s tím rozdílem, že obě akce dělí dlouhých 38 let. No, škoda, že ne 40, bylo by to stylovější. Buďme však velkorysí a číslo zaokrouhleme. Hory jsou neměnné po celá tisíciletí, ale svět lidský se za tu dobu výrazně změnil. A v mé hlavě vzklíčila myšlenka, co se na totožném kopci změnilo po inkriminovaných 4 desítkách let, téměř po 2 generacích lezců. Ne, nečekejte tady expediční deník, ani chronologické vyprávění účastníků o dění na kopci. Jde o to, aby horalé-pamětníci zavzpomínali, oprášili si, o co díky běhu času přišli a co naopak získali. A ti mladší, pokud je to zajímá, mohou zjistit, že toho nového je docela dost. Pro přehlednost, z které že akce zápisky jsou, uvádím vždy letopočet.

 

Proč právě tento kopec, když je jich tolik? Aneb, nic nejde jednoduše……

1976: Lezci z horolezeckého oddílu Slavia v Hradci Králové přišli s myšlenkou expedice do Kašmírského Himálaje, na svou dobu myšlenkou velmi smělou. Autora knihy, Petra Rybáře, oslovili kvůli dosud neuskutečněnému vědeckému bádání v oblasti. P. Rybář tak navázal na předchozí velehorský výzkum v odlehlém tádžickém Hissáru roku 1972.

2014: S Martinem jsme 40 let poté, v létě 2012, plánovali právě v Hissáru, jak naložíme s dalším, už vlastně tradičním „sudým“ rokem.

1976: Výprava měla jet původně na sousední Kun 7.085 m, ale úřední šiml zařehtal s typickou nepružností a expedici dal červenou. Nová nabídka z indické strany zněla – sousední Nun, ber nebo nikam nejezdi. Navíc Luďkovi Záhoranskému padla účast na opětovnou expedici na osmitisícovku Makalu, pozvání na Nun tedy přijal jako nejzkušenější člen.

2014: Pro Martina byl Nun srdeční záležitostí, v dáli jej viděl už v roce 1998, při své první návštěvě Zanskaru. Celá oblast mu svou osobitou krásou velehorské přírody velmi učarovala a vždycky se sem chtěl vrátit. Což vyšlo už v roce 2004, ale tehdy se jednalo o pouhý trek údolím, horolezectví to zdaleka ještě nebylo. Martin s Matějem naplánovali normálku. Doma už bylo sbaleno, jenže bafuňáři z IMF (Indický horosvaz) povolili severní hřeben, tzv. North Ridge. Na normálce, kterou je West Ridge, měli působit sousedé, rakouská expedice. Asi, aby se čtveřice z Rakouska-Uherska mezi sebou neumlátila. Martin o charakteru nové cesty zhola nic nevěděl. V horách je ovšem šéfbafuňářem styčný důstojník (vida, i tito tvorové umí být užiteční). A do jeho kompetencí spadá i upřesnění výstupové linie až pod kopcem. V BC, pro trasy společném, už o North Ridge nepadlo ani slovo. Nebylo ani s kým konzultovat, vždyť Rakušané se přihnali, když naši dávno působili vysoko na kopci.

 

Jak dlouhé a těžké byly předexpediční přípravy?

1976: Na výpravu za velké slávy, uspořádané na náměstí v Hradci Králové, odjelo 14 lidí, ovšem datu odjezdu předcházelo 2,5 roku perných příprav. Chlapi obcházeli výrobce potravin, tehdejší státní podniky. Konzervárny jim zajistily trvanlivou stravu, tu si ovšem sami účastníci museli přendat z křehkého skla do konzerv. Linka byla tou dobou prostě „naštelována“ na sklenice. Vše naložili na korbu nákladního auta Škoda 706. Jen potraviny daly váhu 3 tun. Korba byla rozdělena na 3 díly. První, z plexiskla, byl jakousi kukaní pro posádku, se sedadly na bednách a s lůžkem. V dalších částech pak byl pod plachtou upevněný náklad.

2014: Do hor odjeli ve dvojici, spolu s Matějem. Nikdo je nevyprovázel, protože jen málokdo by unesl zdrcující tíhu loučení. Jazýček letištní váhy se musel zastavit na povolených 30 kg u hlavního zavazadla, dvojice tedy vezla nějakých 65 kg nezbytností.

1976: Počátkem 70. let ještě cesty do nejvyšších hor planety nebyly časté, obzvláště z našeho světakraje. Ovšem tento rok byl pro Čechy velmi úspěšným, podařil se 1. český prvovýstup v Himálaji. A to na Makalu jihozápadním pilířem, expedice na Nun byla tedy druhým českým prvovýstupem v Himálaji (tady trošku předbíháme událostem).

2014: Poté, co od průkopnické akce uběhlo dlouhých 38 let, mluvíme vlastně o dalším českém výstupu a o 1. českém opakování lezené trasy. Údajně horu navštívila výprava z Olomouce a Frýdku-Místku, na vrcholu však účastníci nestáli.

 

Jak probíhala komunikace s indickou stranou a z jakých zdrojů se daly čerpat informace?

1976: Horolezecká expedice této doby, aby získala podporu ze strany úředních míst, bývala zaštítěna vědeckou činností. Místní obyvatelé řešili holé přežití a v podstatě bylo jen velmi málo známo o květeně či živočiších, vyskytujících v oblasti. Získat informace, jak se tam dopravit, jak vypadá kopec a kudy povede výstupová trasa, bylo velmi obtížné. Organizátoři naší expedice je sbírali od Indické horolezecké federace a Švédů, kteří byli v Kašmíru v roce 1975. A sama federace vše zajistila, podnikavé agentury tehdy ještě nikdo neznal.

2014: Leckdy nepřeberné množství informací dnes nabízí internet či Google maps. Na výběr bylo vícero agentur, působících dost solidním dojmem. Což samozřejmě neplatí pro všechny. Vítězná agentura se ukázala jako dobrý tah. Vše, co slíbili, také platilo, prostě profesionální přístup. Martin s Matějem byli první v rámci tzv. Fixed departure stylu. Tedy jednotlivci, kteří se přidali na daný termín a program. Běžné totiž je, že agentura ušije program na míru kompaktní skupině. Program byl jen přizpůsoben, aby nedocházelo ke zbytečným prostojům mimo kopec samotný. Čas jsou peníze, dnes více, než dříve.

 

Kdo to platil a kolik celá legrace stála?

1976: Dnes je již obtížně zjistitelné, kolik co stálo. Pomohla úřední místa, sponzorem byly třeba i Technické služby. A výrobci potravin, stanů….., prostě státu patřící firmy. Tuto podporu v té době získal málokdo, bez ní se však nikam nejelo.

2014: Tady se svět velmi změnil. Sponzor je jasný, vlastní platební karta a nějak vše ukecat doma. Balík služeb agentury naši dvojici stál cca 62.000,- Kč na osobu, zde byla i letenka v rámci Indie, do Léhu. Na dalších 13.000,- Kč přišel let z Prahy do Dillí. A pak přidejme menší nutné poplatky, třeba za povinného styčného důstojníka 500,- USD. Ty musíte utratit za nákup jeho vybavení a cestovní výdaje. Dále, poplatek za kopec 500,- USD a za ochranu životního prostředí. Je třeba dodat, že Indie 21. století je stále ještě velmi levnou zemí.

 

Byrokracie v Česku a v Indii, dá se srovnat? A také 1976 a 2014, je vše horší nebo snazší?

1976: Tehdy byla horká hranice mezi Indií a Pákistánem (ona je prakticky dodnes). Ale ostře střežené a oplocené byly i hranice tehdejší ČSSR. Expedičníci museli vyběhat (a ve zdraví přežít) povolení od horolezeckého svazu (neoficiální expedice by sotva odjela), dále akci naštěstí zaštítil Městský národní výbor v Hradci Králové, povolující razítko bouchl do lejster i ČSTV. Cestovka Sport-turist zajistila devizové krytí. Tedy zahraniční měnu, mimo vekslácký stav neexistující. Prostě, naše koruna mohla mimo ČSSR posloužit jen k výrobě vlaštovek. Balík formulářů útočil, s odkazem na britskou důkladnost z koloniální sféry, na nervy horolezců i z indické strany. Sem patří horolezecké vízum do pohraniční oblasti, dovozní povolení pro materiál, ….

2014: Změnilo se něco? Jak konstatoval Martin, horolezectví v Indii je, bohužel, byrokraticky a finančně dost náročná záležitost. Spleť různých povinných výdajů pohltila hlavní část platby za balíček služeb. Sem spadá i povinná návštěva indického horolezeckého svazu v Dillí, a to nejen před expedicí, ale i po jejím skončení. A že toto Indové neberou na lehkou váhu, o tom svědčí pohovor se samotným předsedou horosvazu miliardové země. Aby byl výčet úplný, ještě registrace na policii a u armády. I za vysílačky musíte zaplatit, samozřejmě za ty vlastní. Tudíž organizace lezení v indických horách není ani trochu jednoduchou záležitostí. Kromě haldy povolení a registrací berete ještě zmiňovaného styčného důstojníka. Bohužel, málokdo má čas, nervy a znalosti vše zvládnout bez pomoci nějaké místní agentury. Agentury samozřejmě nabízí expedice šité na míru, v poslední době ovšem už nabízí na známější cíle (tedy i Nun) předem daný program a datum. Tedy akce, kterých se mohou zúčastnit jednotlivci. Tuto možnost Martin s Matějem využili, neboť expedice šitá na míru se pohybuje v jiných dimenzích, co se nákladů týče.

 

K dopravě pod kopec, čím a jak dlouho cestovali?

1976: Cestou-necestou na korbě nákladního auta značky Škoda/LIAZ, zapůjčeného organizací s libozvučným názvem Technické služby, odjeli z Hradce Králové do indického Targilu. V autě vlastně chlapi měli přechodné bydliště. 1. září pozdravil tmavý dým z výfuku expedičního vozidla rozjásané prvňáčky v Hradci Králové. Po trase Maďarsko, dnes už bývalá Jugoslávie a Bulharsko, přejeli do Turecka a pokračovali na cestě přes asijský kontinent. Následoval Írán, Afghánistán, sousední Pákistán a konečně Indie, cílový Kargil. Náklad přeložili na 2 menší nákladní auta a dále do Tangolu. Sem přijeli 29. září.

2014: Dnešní expedice do hor probíhají výhradně letecky. Což obnáší v tomto případě 2 dny cestování, 28. července z Prahy, směr Dubaj a indické Dillí. Už 3. srpna mohlo začít stoupání do hor. Z obrovského Dillí má cestovatel na výběr ze dvou možností. Jednak může letecky pokračovat do Lehu a už po pevné zemi do Kargilu. Další den padnul na cestu džípem prašnou cestou údolím řeky Suru, do Tangolu. Konečná, dále jedině pěšky až pod samotný kopec. Zpátky se oba cestovatelé vydali druhou variantou, na poznávací zájezd napříč Indií, po trase Tangol – Kargil – Šrínagar a Dillí. Kdo by také domů spěchal, že?

 

A doba trvání celé akce?

1976: Celá legrace obnášela nepřítomnost 3-4 měsíců v práci. Až po uplynutí dlouhého měsíce po odjezdu z domova, 2. října, mohli donutit rozlámané tělesné schránky k posunu z BC do vyšších poloh. A po dalším měsíci, 2. listopadu, mohli BC zlikvidovat. Vánoce samozřejmě oslavit stihli, doma je rodina s obtížemi poznávala 9. prosince (člověk potřebuje k životu vodu nebo pivo, ne mýdlo). Tedy po 101 dnech a 21.000 týraným autem zdolaných kilometrů.

2014: Chlapci 27. července před odjezdem na zahrádce (spíše hodspodské předzahrádce) zalili létem rozkvetlé sedmikrásky. A 22. srpna už zase sedí u piva, zaměstnavatel ani nestačil zaregistrovat, že v práci chybí. Aby ne, do měsíce ještě chybí nějaký den. Zrychlil nám čas, zmenšila se matička Země nebo lidé jen tak už blbnou? Asi od všeho trochu.

 

V 76 roce bylo evidentně více prostoru pro dobrodružství…..

1976: Třeba samotná cesta – takový celník bulharský nebo srbský – kdo tyto živočichy, dnes doufejme vyhynulé, potkal, ví své. Při návratu, ještě ve vysokých horách Asie se již paní Zima tvrdě hlásila o svou nadvládu. Náklaďák se musel potýkat se zledovatělými úseky, se sněhovou pokrývkou na prašném povrchu silnic. Obtížný byl po samém startu průjezd průsmykem Zodži La.

2014: Na pravé dobrodružství si musíme počkat, turbulence jím nejsou. Snad jen letuška, jak naschvál zrovna z vyschlých Emirátů, pivo nedá a nedá. Starý dobrý Aeroflot, promile neřešící.

1976: A k tomu tolik slávy ještě v Indii…. Jednání s horolezeckou federací, pořady v televizi, novinové články, nekonečné třasy s pravicí papalášskou, patřící osobě ministra turistiky a sportu státu Džammú a Kašmír. Poté čs. ambasáda v Dillí, další vyslanec sedící v Kábulu. Pak ještě naše zastupitelství v Islámábádu i v íránském Tabrízu. Auto také už nemělo zrovna metalízu z autosalónu. Ještě v Kašmíru to odnesla zahrádka na střeše v nerovném souboji s tunelem, následovala přátelská strkanice s autobusem. Zbytek zahrádky zůstal viset na jednom z mála afghánských stromů, Evropa vozidlo cestovatelů uvítala zbavené jakékoli rezervní pneumatiky. Nemluvě o celé řadě čerstvých nehod kamiónů v Íránu či tureckém průsmyku Tahir, téměř neprůjezdném kvůli náledí. A konečně domů. No, domů? Opustit Československo se leckomu už také nemuselo znovu podařit, jen blázen (tedy nehorolezec) by vynechal okliku přes Řecko, kde je k vidění bájný Olymp či Meteora s úžasnými slepencovými věžemi. A Vídeň? Zajížďka je nutná, rakouští horolezci, bažící po Nunu, požadují informace o výstupu pro příští rok. Vždyť tehdy nebyl internet a fernet jej nenahradil.

2014: Koho by zajímalo dneska nějaké Řecko nebo Rakousko? Bez kontroly dokladu na hranicích ani nezaregistrujete, že jste tam právě vkročili. A pro zajímavost – Petr Rybář vydal o expedici 1976 výbornou knihu Čelenka Matky Země, náklad byl 28.450 ks. Martin píše na Lezce, cosi je tady v Montaně. No, nějak nám přibylo lidí a akcí a člověk už všechno ani nestíhá sledovat.

 

Jak dlouhé bylo samotné působení v horách? A výška táborů?

1976: 1. října byl postaven BC ve výšce 4.950 m, po 4 dnech C1 5.380 m, za dalších 7 dní C2 6.170 m. A za další týden C3 6.680 m. Na vrcholu Nunu družstva stanula 27. a 28. října. A po měsíci v horách, mezi 30. 10. a 2. 11., poslední expedičníci opouštěli BC.

2014: Výstup samotný zabral necelých 14 dní. Z toho se 10 dní pohybovali nad základním táborem. Dalších 7 dní se posunovali pod kopec a v jeho okolí, s ohledem na aklimatizaci. Posledních 7 dní padlo na cestu domů, včetně nutné časové rezervy, využité na turistiku v okolí Dillí. BC byl ve výšce 4.600 m, C1 5.500 m, C2 6.080 m a C3 6.500 m.

 

Co se v horách jí, jak probíhá úprava jídel a co takový kuchař?

1976: Expediční vozidlo na své cestě Evropou a Asií přepravovalo 3 t potravin. Salámy, kompoty, konzervy. Celých 350 kg chleba ve speciálním obalu, aby nezplesnivěl. Do vyšších partií kopce vezli šunku, citronový koncentrát či sušené meruňky proti kurdějím, nezbytnou čokoládu. Síly pro vrcholový atak dodala krupicová kaše, práškové mléko nebo džem. Ve stanech se o ohřátí postaraly spolehlivé plynové bleuety.

2014: Z domova dvojice lezců vezla především jídlo, plánované do vyšších poloh, nad BC. Různé „travel lunche“, salámy, vietnamské nudlové polévky, energetické tyčinky. S podporou čerstvé zeleniny v BC vše zdárně překonali. Dle Martina byl kuchař v základním táboře, společně se svým pomocníkem, skutečným mistrem. Přípravu jídel ovládal, jakoby utekl z Hiltonu. Kdo by odmítl vyhlášenou indickou kuchyni, ale to vše v podmínkách základního tábora? Dle Martina: „…podoba večeře o několika velmi chutných chodech včetně oblíbených placek čápátí a moučníku na závěr. Takovýto způsob horolezectví se mi docela začal zamlouvat“.

2014: Ne vše pokaždé vyjde. Martin s hrůzou v očích zjistil, že vrcholoví parťáci v osobě místního vůdce a francouzského horolezce, mají k dispozici pouze plynový vařič. Ne benzínový, ten měl Matěj dole. A Martin měl naopak láhev kerosinu. No, menší nepochopení během rádiové relace mezi vůdcem Nimou a vůdcem Rakušanů v C2. Tábory jsou zásobeny dobře, jen ta logistika – někde je dost paliva a jinde zase zahálí přebytek vařičů. Ale co, žízní se přece běžně neumírá, horší, nemít s sebou karty či obrázek Cyrila a Metoděje.

 

Účastníci jsou známi, ale celkové lidské obsazení? Tedy průvodci, nosiči, styčný důstojník, jaká byl jejich profesionalita či vybavení?

1976: Expedice měla povinného styčného důstojníka, vůdce nebyl třeba. Ale pravdou je, že tehdy by se domorodý vůdčík stejně sotva našel. 14 českých chlapů si museli sami vystačit s vynáškami i s budováním táborů. Zpočátku měli snahu pomoci dva místní výškoví nosiči, ale byli naprosto nezkušení a dostali se jen mezi BC a C1. Nosiči byli už v 70. letech 20. století chráněni pojistkou, dle níž bylo 10.000,- rupií jako odškodnění za případnou smrt každého z nich. Na svazích Nunu bylo vcelku rušno, do C2 šlo 15 lidí a do C3 9 lidí. Když byl postaven 3. výškový tábor, v C1 přespávalo 6 lidí, v C2 4 a v C3 3 lidé. Před desítkami let byl v nejvyšších horách planety ještě poměrně skromný provoz, vše se dolů nesnášelo a na kopcích zůstávala část materiálu. Což dnes nelze, hlavně s ohledem na notné přelidnění a tvrdé zákony ze strany hostitelských zemí. Česká expedice snášela aspoň tedy to nejdůležitější, tlačena přicházející zimou. Při vyklízení BC nastal problém, že nebylo možné z Tangolu zajistit 50 nosičů. Tedy nosičů obutých, ti bosí do sněhu nemohli. Práceschopných nakonec bylo jen 12.

2014: Dvoučlennou sestavu doplňoval jediný, také platící člen, Francouz Franck. Dále ji vedl Nima, nezbytný tibetský vysokohorský vůdce a styčný důstojník jménem Debashish. Podpůrný personál sestával z kuchaře Pasanga, jeho asistenta a zástupce agentury, Vikase. Styčný důstojník měl za úkol řešit problémy jakéhokoli rázu. Ty naštěstí nenastaly, byl tedy využit pro vyřízení registrací u policie a armády v Kargilu. Výstup vzdal už pod C1. To vůdce byl z jiného těsta, došel až na samý vrchol. Koneckonců, proč ne, když měl za sebou už tři úspěšné výstupy na Nun a jako přídavek i další sedmitisícovky. Ale i tito lidé pouhými jen lidmi…..Když byli účastníci expedice pod vrcholkem Nunu uvězněni ve stanech špatným počasím, slavný vůdce se uzavřel sám do sebe, jako šnek do ulity, a odmítl s okolím jakkoli komunikovat. Až spolubydlící Franck v něm probudil zbytky ztracené ctižádosti a doslova jej donutil k souhlasu s urychleným sestupem.

2014: Nosiči byli domluveni jen z vesnice do základního tábora, výše ne. Bylo jich kolem 15, dolů asi 10. Sazba za každého nosiče byla kolem 600 rupií, tedy 200,- Kč. Jeden nosič nesl osobní věci účastníků, a to včetně jídla do výškových táborů. Zbylý náklad tvořily hlavně stany a zásoby pro základní tábor a potřeby kuchaře. Váha nemalá, stany nebyly žádné poslední výkřiky outdoorového trhu, šlo o prastaré plátěné a tudíž těžké příbytky. A čerstvá zelenina také zrovna není odlehčenou, dehydrovanou stravou.

 

Jakou trasou vystupovali, technické obtíže, fixování trasy atd.?

1976: Historii zdolávání Nunu započali Angličané už v roce 1934. Zkoušeli trasu východním hřebenem. Po dalším pokusu po skončení 2. světové války kopec zdolali Francouzi. 28. srpna 1953 stanuli Claude Koganová s Pierrem Vittozem, díky úspěšnému traverzu jihozápadní stěny, na vrcholku. Poté zde zdechl pes, až v roce 1971 přiživili návštěvnost Švédi, a to západním hřebenem. Česká expedice šla tedy z pohledu od BC cestu nalevo, severozápadní stěnou. Jednalo se o prvovýstup, expedičním stylem s budováním postupových táborů. Aklimatizace tak probíhala postupně. Na vynáškách, zásobujících tábory jídlem a materiálem, se podílelo vícero lidí. Expedici pomohlo, že Francouzi, opouštějící horu dříve, zanechali na kopci nějaké jídlo. K C2 vedla rozbitá, zvětralá skála, nad 2. výškovým táborem se zvedají strmé vrcholové partie hory. Těžší lezení bylo nad C3, ve formě skalního komína a mixů.

2014: Cesta se jmenuje West Ridge Route, jedná se tedy o západní hřeben. Obtížnostně jde o ruské A1 a mixy. Ani zde výstup neproběhl čistým alpským stylem, ale chlapi se už do BC nevraceli a postupovali jen nahoru. První aklimatizace proběhla v rámci treku do pětitisícového sedla Digar La. Kromě nekonečných zasněžených plání s trhlinami výstup obnáší množství firnových svahů o sklonu 50°, místy kolem 60°, včetně rozbitých skalních stupňů. Čtveřice vystupujících natáhla skoro kilometr fixních lan. Pod vrcholem už fixy došly, ale vyhrabali ze sněhu ještě použitelné z předchozího roku. Jištění umožňovaly sněhové kotvy a ledové šrouby. Martin: „Tábor C2 se nachází na hřebeni a teprve teď, když máme postavit dva stany, tak mi dochází, jak je hřeben úzký. Z jedné strany zledovatělý svah o sklonu dobrých 70°, z druhé strany několikasetmetrový kolmý sráz. A uprostřed zhruba tři metry široké suťoviště, kam máme vtěsnat stany. Přes hodinu přehazujeme kameny, abychom vytvořili vodorovné plošiny pro stan. To se nakonec jakžtakž podaří, nicméně okraj našeho stanu je půl metru od srázu, který je navíc dost zvětralý a nevypadá tedy nějak extra stabilně. Jsme s Matějem z toho nervózní a do ledového svahu zavrtáváme šrouby a zřizujeme jištění, ke kterému se na noc připneme. Nicméně výhledy z tohoto orlího hnízda jsou neskutečné, a když se k tomu přidá nádherný západ slunce a hluboká údolí pod námi zahalí mraky, jsme nakonec z tohoto místa nadšeni“. Výstupové trasy obou srovnávaných expedic se tedy obtížností příliš neliší, v roce 1976 postupovali na klíčovém místě, nad C3, strmějším terénem ve zledovatělém svahu.

2014: A proč dnes je nutné tahat fixní lana? Dle Martinových slov: „Náš průvodce Nima naplánoval natažení více jak kilometru fixních lan. Plánovaná délka fixů nás dost překvapila, naše předchozí expedice byli podstatně alpinističtějšího rázu a zpočátku jsem ani moc nechápal, jak tam budeme schopni váhu přes kilometr dlouhých fixních lan vytáhnout. Když jsem ovšem uviděl fixní lana pořízená agenturou, tak jsem pochopil. Fixní lana jsou nylonové kroucené šnůry, které sice vůbec nebudily moji důvěru, nicméně byly podstatně lehčí, než standartní statická lana. A dle Nimy jednu expedici lana vydrží (a že jen jednu to jsem si později na vlastní kůži ověřil) a lze prý na nich dokonce i slaňovat. S průvodcem jsem se ještě snažil prodiskutovat způsoby jištění. Moc se mi nezdálo, že Nima opovrhoval jištěním prvolezce dynamickým lanem, že na té kroucené statice to je v pohodě, protože nepadá. Nicméně díky chabé Nimově angličtině, jeho zjevné tvrdošíjnosti a také respektu k tomu, že už Nun úspěšně dvakrát slezl, jsem nakonec další diskuse vzdal. Jak praví přísloví, když jsi v Římě, dělej to, co Římané“.

 

Byly i jiné výpravy v BC a na kopci vůbec? Vedla jejich přítomnost ke spolupráci či třenicím a jak byly skupiny vybaveny technickým vybavením BC a komunikačními prostředky?

1976: Na kopci už v době příchodu působili Francouzi, v čele se známým extrémním sjezdařem Sylvainem Saudanem. Výstup vzdali, ovšem Saudan přesto o rok později akci úspěšně zopakoval a Nun sjel na skialpech západním hřebenem. Jak již bylo řečeno, Francouzi našim pomohli informacemi i zachovalými potravinami v táborech.

2014: Na kopci sice byla i další výprava, ale k setkání nedošlo. Daleko se nejspíš nedostali, nezbylo po nich moc fixů – díky tomu jeli domů předčasně. S naší dvojicí na kopci působila jen dvoučlenná rakouská výprava, samozřejmě s průvodcem, dvěma výškovými nosiči a podpůrným personálem v podobě kuchaře a pomocníka v základním táboře. V době odjezdu dorazila devítičlenná indická výprava. Toť vše. Takže žádný nával, pohoda. Každopádně ale zde za sezónu bude cca 4-6 expedic.

1976: Expedice měla k dispozici spolehlivé vysílačky, kdy díky pravidelným relacím mezi tábory byl přehled o vynáškách a plánech účastníků. Na úpatí, pod BC dvojice radistů komunikovala se světem a zjišťovala předpověď počasí. Licence k provozu vysílaček byly nutné,

2014: Ke komunikaci sloužily vlastní vysílačky. Dopravené ilegálně, na vyřízení povolení si byrokratické průtahy vyžádají příliš moc drahocenného času. Satelitní telefony jsou v Indii zcela zakázané.

 

Tehdejší a dnešní vybavení, v čem a s čím se leze, třeba takové oblečení…..

1976: Oblečení se příliš nelišilo od toho, co měli na sobě účastníci prvních československých expedic na himálajské či karákorámské osmitisícovky. Tedy naspod pletené prádlo, bavlněná trička, flanelové košile, pletené svetry. Proti větru a sněhu pak silonové bundy a kalhoty, teplo udržely péřové bundy a vojenské vlněné kalhoty. V kožených duplexech spočívaly vlněné ponožky, navrch izolace pomocí výškových návleků. Boty bylo třeba dávat na noc do spacáku, jinak museli účastníci zmrzlé duplexy roztloukat kladivem (což by „goráči“ moc neprospělo, ale ten v botách tehdy ještě nebyl).

2014: Vybavení bylo v současnosti běžné, zkušeným Martinem použité na mnoha cestách do velehor nad 5.000 m. K oděvu patří péřová bunda, byť Martin měl pouze tenkou péřovou vestu, což byla trochu chyba. Když ani zkušenosti nestačí…..Kvalitní péřovka byla totiž téměř nezbytná pro vrcholový den či v případě horšího počasí. Franck v minulosti prodělal výraznější omrzliny a volil raději obuv dimenzovanou na poměry Everestu, finančně obnášející nějakých 1.100 EUR. Martinovi nad C3 mrzly nohy, ale vše prošlo naštěstí bez následků. Boty měl kožené duplexy španělské provenience, s kvalitní vnitřní bačkorou. Tento typ obuvi je vynikající na běžné zimní lezení a letní střední velehory, tedy pěti a šestitisícové, zde je to již na hraně. A nepomohlo ani to, že hezká červená barva navozuje psychickou pohodu.

1976: Lany byly tehdejší „lanexácké“ statiky. Expedice měla ve výbavě i kyslíkové bomby, jako rezervu pro případnou nemoc. Dokumentace probíhala samozřejmě na kinofilm a diapozitivy. U fotoaparátů, třeba dnes už neexistující Exakty, zamrzaly uzávěrky. Což způsobovalo problém s přeexponováním snímků. Stany byly solidní kupole se vstupními rukávci. A jako karimatky musely stačit molitanové matrace.

2014: Dnes často pomůže technika, dříve nedostupná. Rozdíl nejlépe dokumentují Martinova slova: „Začínám si uvědomovat závažnost situace. Nemáme vodu a jsme už třetí den ve výšce nad 6500 m, kde se už se síly organismu jen těžko obnovují, nemluvě o tom, že k jídlu nám zbývá pár čokoládových tyčinek. Díky nedostatku vody, jídla a nadmořské výšce se naše schopnost odejít bude postupně snižovat. Navíc nikde není zaručeno, že počasí se ještě nezhorší. Matěj vylézá ze stanu a testuje, zda bude možné odejít. Vítr a teplota prý půjde ustát, ale problémem zůstává orientace. Vzpomenu si, že jsem si do telefonu uložil souřadnice konce fixu, který vede až do tábora C2. Pokud tedy budu schopný dotykový display telefonu v těchto podmínkách ovládat a telefon nás dovede až ke konci fixu a ten nebude zasypaný čerstvým sněhem, tak máme šanci sestoupit“. Matěj se šel domluvit s Rakušany. Zpráva byla příznivá, měli kompletní výstupovou trasu zdokumentovanou na outdoorové navigaci, takže bloudění na nekonečných zasněžených pláních nehrozilo.

2014: Lezecký „vercajk“ se zase až tak vlastně neliší. Lezci měli každý po dvou lezeckých cepínech, 60 m dynamické lano. Na zajištění šrouby či sněhové kotvy a balík karabin. Statika obnášela 8 kg vážící roli lana, s navinutými 220 m.

 

Jaké byly vrcholové pocity a návštěvnický ruch na tak odlehlém místě?

1976: Cesta k vrcholu nebyla prosta nebezpečí. Ledopád sám o sobě vždy představuje riziko, přechod dlouhého sněžného plata je velmi únavný. Technicky nejnáročnější je postup nad 3. táborem. Rozkládá se zde ledové pole mezi dvěma pásy skal, se sklonem kolem 60°, a to vše v 7.000 m. Protože už 19. října byl zřízen ve výšce 6.680 m C3, vše nahrávalo rychlému výstupu na vrchol. Vždyť jde o posledních 500 výškových m. Jenže ráno panovala hustá mlha a vánice, až 21. října polevující a to už musela celá trojice zpět dolů. Vyjasnilo se až 23., ovšem další den zase zataženo, husté sněžení, nárazový vítr. Teprve 25. října nastala definitivní změna počasí, bylo zcela jasno, jen silný vítr. První vrcholový pokus byl tedy neúspěšný, k dalšímu vyrazili až v 10:30 ze stanu, za mrazu -30°C. Dost pozdě odpoledne, v 16:30, zajistili ledové pole a natáhli fixní lano. Nekonečný vrcholový hřeben je celých 300 m dlouhý. F. Čejka a J. Vančata jako 4. družstvo stáli na vrcholu 27. října 1976 v 17:30 h., neměli tedy téměř žádný čas na velké focení. Spatřit bylo možné okruh hor do 250 km vzdálenosti, kde Nun s Kunem jsou dominantami v moři šestitisícovek. Pocit vrcholu planety narušuje až vzdálený Nangá Parbat. 28. října na nejvyšší bod vylezli ještě V. Sitný, J. Seifert, A. Kundrata, V. Cholasta a R. Hroza.

2014: Slovy Martina: „Rozhodně jeden z mých nejsilnějších životních zážitků, možná ani ne tak z vrcholu, jako z komplikací při sestupu. Utrhl se se mnou fix, došla nám voda a palivo, čekání na konec bouře v C3 – 6500m, kde jsme nakonec strávili 3 noci a stejně museli odcházet za bouře. Na starém fixu slaňuji několikametrový skalní stupeň, když se najednou lano utrhne a já letím dolů. Přistanu na prudkém svahu uprostřed fleku měkkého sněhu jinak obklopeného zledovatělým firnem a jako zázrakem zůstanu na místě. Když se nakonec oklepu, tak nad sebou zahlédnu Francka. Stojí bezradně na místě mého dopadu a v ruce nemá žádný cepín. Voláme na sebe a Franck mi říká, že svůj cepín dal Nimovi, aby mu při sestupu, který měl být téměř kompletně po fixech, nepřekážel. A nyní není traverz, na kterém jsem utrhl fixní lano, schopen překonat. Nima je pryč a mě tedy nezbývá nic jiného, než se vydat zpět nahoru. Dostoupám k Franckovi a pak traverzujeme koordinovaně na povel vedle sebe držíce se jednoho cepínu mezi námi“.

 

Mluví se o změnách klimatu, vlivu oteplování. Faktem je, že velké ledovce v horách ubývají. A s jakou kvalitou sněhu se expedice potýkaly?

1976: O počasí by se dalo říci, že české expedici vyšlo. Tedy, bráno v kontextu vysokých hor. Prostě až na nějakou vichřici bylo i hezky. Ovšem musíme vzít v úvahu, že chlapi odjížděli 1. září 1976 a vraceli se začátkem prosince. Tak třeba hned po postavení C1 nastala vichřice, v C2 byla zima až k -26°C, když i v nižším BC bylo -18°C mrazu. Ke konci října už účastníci měli obavy z přicházejícího monzunu.

2014: Dle Martina nelze bez delšího pobytu vlivy změn posoudit. Sněhová pokrývka byla běžná, většinou šlo o tvrdý firn. K počasí Martin řekl: „Další drama se odehrává v základním táboře. Se základním táborem jsme udržovali pravidelné rádiové spojení až na vrchol. Bohužel ve vichřici radiový signál k nim nedosáhl a oni o nás od vrcholu neslyšeli. Navíc i v základním táboře, kde za normálního počasí šlo přes den chodit v krátkých kalhotách, padal sníh a náš styčný důstojník Debashish i zástupce agentury Vikas začali mít obavy o podmínky, jaké panují u nás. Vyvstala jim na mysli tragédie před několika lety, kdy náhlé drastické zhoršení počasí zahubilo sedm lidí z desetičlenné expedice v táboře C2. Začali tedy zvažovat zburcování armádní posádky v údolí k organizaci záchranné operace“.

 

Co ještě dodat?

1976: Až do výše BC nosil najatý pošťák dopisy ze vzdáleného domova. Jistě, jakou jinou možnost kontaktu s domovem tehdejší doba nabízela? Obzvlášť, když se jednalo o několikaměsíční odloučení. Pod BC seděli ve stanu na suťovisku dva radisté, příslušící k indické policii. Radista Muhammad chtěl z Česka zaslat fotky. Při diktování adresy ovšem musel říci své pravé jméno. Je totiž Kašmírec, hinduista, a v oblasti osídlené samými ortodoxními muslimy by si zadělával na zbytečné problémy, raději tedy používal jméno uším muslima lépe znějící…..

1976/2014: Osada Tangol, východisko do hor, není žádným místním Chamonix. Hliněné chýše, domy z kamene, proutím a hlínou pospojované, bosé děti. Úroveň neolitu, realita národnosti Balti. A dnes, to samé – vlastně pokrok zde asi bude, Martin to nazval jenom středověkem.

1976/2014: Účastníky expedice v 76 roce stála hora v průměru 8 kg tělesné hmotnosti. I po dlouhých letech jsou hory kruté a z lidu vyžraného, tukem obaleného, uzmou si nějaká kila (díky kratší době v horách výrazně méně).

A na závěr dejme slovo Martinovi: „Se zaměstnanýma rukama si chci přidržet kus lana pusou, ale místo toho se zakousnu do svého jümaru. Okamžitě mě k němu přimrznou rty a jazyk. Instinktivně jümar od sebe odtrhnu a cítím, jak s ním trhám i kousek rtu a povrchu jazyku. Bolí to jako čert a plivu plno krve“.

 

 Vysvětlivky k použitým zkratkám: Pokud článek otiskne třeba Komsomolská pravda a budou jej číst věcí neznalí, BC jsou postavy Božena a Cyril z oblíbeného večerníčku.