Mont Blanc – je i není nejvyšší

Kdo z nás ještě nikdy nenavštívil Mekku horolezectví, francouzské Chamonix a nelámal si krk, s pohledem upřeným na kopec, který v našich, evropských končinách, nemá konkurenta? Mont Blanc je kopcem velmi profláklým, charakteristickým masovou turistikou. Údajně jde během léta o nějakých 20.000 vzhůru se hrabajících. A to jen proto, že je nejvyšší. Okolní čtyřtisícovky stojí opuštěné, zatímco na Blanc jdou celá procesí. Třeba v oblasti Dent d´Hérensu jsme při opakovaných návštěvách nepotkali živou duši. Ale na Blancu je vše jinak.

SONY DSC

SONY DSC

SONY DSC

SONY DSC

Chamonixské jehly

SONY DSC

SONY DSC

SONY DSC

SONY DSC

SONY DSC

SONY DSC

SONY DSC

SONY DSC

k Aiguille du Midi

SONY DSC

SONY DSC

krystal křišťálu

KONICA MINOLTA DIGITAL CAMERA

KONICA MINOLTA DIGITAL CAMERA

ledovec Mer de Glace Mer de Glace

SONY DSC

SONY DSC

SONY DSC

SONY DSC

KONICA MINOLTA DIGITAL CAMERA

KONICA MINOLTA DIGITAL CAMERA

pláň u Aiguille du Midi

SONY DSC

SONY DSC

sestup z Montenvers

SONY DSC

SONY DSC

SONY DSC

SONY DSC

vrchol před 25 lety

SONY DSC

SONY DSC

SONY DSC

SONY DSC

SONY DSC

SONY DSC

scn001 scn003 scn004 scn005 scn006

Na Mont Blanc vedou i velmi seriózní lezecké trasy. Lidé, zde se pohybující, obvykle vědí, o čem to je a neriskují bez patřičné přípravy, zkušeností a vybavení. O těch a pro ty ale tento článek není. Je o těch druhých, normálkou se sápajících do skoro pětikilometrové výše. A kteří to jsou? Všichni, kdo mají slušnou kondici. Ti, co ví, že není zcela slučitelné se zdravím a se životem až tady poprvé nasazovat mačky či sedák. Mont Blanc (MTB) nejspíš není v rámci staré dobré Evropy nejvyšší. Po česku Bílá hora (neplést si s místem historické bitvy) samozřejmě je nejvyšší horou Alp, jenže Evropa na východě nekončí vodou, a tak má jaksi takový konec-nekonec. A právě tady se otevírá prostor zvát se nejvyšší horou Evropy pro asijsko-evropský Elbrus se svými 5.642 m. Když MTB má „pouhých“  4.810 m. I když, proč nemít jako nejvyšší hnedle dva špígle, když třeba Komenský zvládl své narození na čtyřech různých místech? Blancu to v ničem na majestátu neubírá. Vždyť kolik máme na Zemi míst, kde se nad komíny městských vilek pne 3,8 výškových kilometru ledu, sněhu a kamení?

Solidní je zmínit se o těch, co byli nahoře první. A kudy že se to pinožili. Což byli Francouzi J. Balmat s M. Paccardem, v létě 1786. Už před nimi moc chtěl H. B. de Saussure, ovšem byl nahoře až o rok později. I ženy si to nenechaly líbit, špici pak foukla Marie Paradisová, v létě 1808. Tito první odvážlivci použili matroš nepraktický, těžké a neforemné žebříky a tyče. Tekuté energetické tyčinky ve formě litrů vína nesla karavana nosičů. Absolutně netušili, kam a do čeho jdou, chata nikde. Vzali to tedy logicky nejkratší „lajnou“, pěkně viditelnou z osad dole, třeba z Les Houches. Kráčeli přes ledovce Bossons aTaconnaz, uhnuli na hřeben Bosse, kam ústí i dnešní normálka ze Saint Gervais.

Impozantní masív MTB nepřehlédneme, nemá nic společného se subtilní strmostí Matterhornu nebo dokonce nedaleké taky čtyřtisícovky, skalní jehly Dent d‘ Géant. MTB je velmi rozsáhlou horskou skupinou, jako kouzelník Bogustón pod svým kabátkem skrývající celou řadu dalších kopců s vrškem nad oblíbenou kótou 4.000 m. Tato skupina se rozpíná na území Francie. A to včetně vršku. Italům kousek zůstal, takže se alespoň předvrcholem mohou pochlubit, jakožto horou svou nejvyšší. Vrchol samotný trčí těsně pod 4.800 m, nadstavbou je sněhová pokrývka. A ta se může měnit, obvykle se ovšem uvádí těch známých 4.810 m jako údaj oficiální. Ať tak nebo onak, výhled z vršku je parádní. Mačkat se nebudeme, i při značné návštěvnosti nejde o špici, spíš o volejbalové hřiště. Když cvakneme mobilem vrcholové selfíčko, máme jej i s Matterhornem (a bez Škromacha) a s nejvyššími kopci nedalekého Wallisu. Kdysi nebylo jednoduché vrcholovou fotku pořídit. Bráchové Bissonové lapli 25 nosičských kolíků, napakovali je fotonádobíčkem včetně temné komory a kamen na roztopení sněhu. Tak byly první fotky z kopce na světě. Skrze masív MTB vede v 50. a 60. letech 20. století vybudovaný 12 km tunel, z francouzského Chamonix do italského Courmayeru. Můžeme si tak jednoduše naplánovat výstup z italské strany. Na rozdíl od tunelu vidíme visutou lanovku z Chamonix z 1.030 m do Courmayeru ve 1.370 m. Drátěná lanka lanovky vedou jak od přehazovačky horského kola nahoru až na Aiguille du Midi 3.842 m a jako na houpačce zase dolů. Počátkem 90. let jsme sestupovali z MTB lesem po trase staré, už dávno nefunkční lanovky. Ukryli jsme před bouřkou v betonové budově, na velmi pustém a nehostinném místě, kde si výletníci před nějakými 20 lety dávali párek (vegetariáni jen hořčici). Blesky začaly kývat s odstavenou, na holý plech oškubanou kabinou, jen jsme čekali, až některý z nich sjede k nám. Hodinky nám umožnily spočítat interval mezi blesky a kabinou na etapy raději přeběhnout do hustého lesa, skrápěného silným letním slejvákem.

Mont Blanc má údajně na svědomí kolem 100 obětí ročně. A celkově v novodobé historii asi 10.000 lidí. Bohužel, často jde o ty, co by měli sedět doma u vychlazeného škopku, ale nesedí, hrabou se sněhem, nahoru a pak zase dolů. To někdy, když se zadaří. Celou řadu obětí mají na svědomí evidentní změny klimatu. Počasí není již tak předvídatelné, občas nám přeskakuje z extrému do extrému. V letošním roce byla normálka přes Gouter úředně uzavřena, díky teplu kameny nezamrzly a kuloárem padaly i v době, kdy dříve býval přechod bez většího rizika. V roce 2008 smetl obří padající sérak 16 lidí na trase z Aiguille du Midi. V roce 2012 zase 9 lidí skončilo v lavině na úpatí Mont Mauditu. Lepší vybavení v tomto ohledu hraje roli minimální. Byli jsme poprvé na MB začátkem 90. let. Tehdy jsme byli chudí příbuzní, z hlediska oblečení, obutí a výzbroje proti většině vystupujících. Dnes, rozdíly smazány, všichni jsou na tom stejně. Ale, oblečení nebylo nepropro, obutí také ne. No a co? Stejně se všichni na MB tlačí v létě, kdy obvyklé výstupové podmínky probíhají při teplotách do -10°C, a to ještě v noci. Během dne je lépe. Pokud se někdo dostane do potíží, může volat perfektně fungující vrtulníkovou záchranu. S tím, že potíže za špatné viditelnosti mohou být problém, vrtulník prostě nepoletí. Jak jsme se sami přesvědčili v létě 2015. A chtěl bych upozornit na to, že dle francouzských zákonů může být za zneužití záchrany pokuta až do výše 30.000 EUR a s příp. rizikem vězeňské stravy (žáby, šneci a bagety) na 2 roky. I potkal jsem tu už celou řadu lehce zvláštních zjevů, původu ryze českého, výrazně usilujících o rozšíření neblahých statistik.

Kdo tedy na MTB ještě nebyl (nebo si nic nepamatuje), může nahoru vyhopkat čtyřmi výstupovými trasami, považovanými za vysokohorskoturistické. S tím, že potká větší či menší lidské davy. Problém spočívá v tom, že v případě kvalitního, přemrzlého firnu se vytvoří hluboce zařízlé výstupové koryto. A prakticky nemáte šanci pomalé výstupce předejít. Což nejenže vám rozhodí tempo, ale může být fatální v případě změny počasí. A k té dochází poměrně často. Na menší až malé davy narazíte v případě nepříznivého počasí nebo výstupu mimo sezónu. Sezónou bývají na MTB letní prázdniny. Ale protože jsem byl na kopci už zač. 90. let a za dalších 26 let znovu a znovu, nemohu nevidět klimatické změny. Lepší termín je dnes před letními prázdninami nebo po nich. Vše ovšem určuje množství sněhu. Od věci vůbec není, zjistit si předpověď počasí v chamonixském Domě horských vůdců (příp. u kartářky).

Ale pojďme k jednotlivým výstupovým trasám. Můžeme vystartovat ze Saint Gervais, trasou přes chajdu Dome d‘ Gouter. V létě se jedná o nejfrekventovanější cestu na MB, vlastně dnešní normálku. Chodí jí místní vůdci a cestovky s klienty, když do pozice nejběžnější trasy jí pasovala šalina z La Fayet. Ta vás vyhrká až na místo, zvané Nid d‘ Aigle, odkud vystoupáte k chatce Tete Rousse 3.167 m. Užijete si parádní výhledy na obří séraky srázů čtyřtisícovky Aiguille d‘ Bionnassy. V roce 2013 jsme zde byli v květnu a dle chataře z Tour panovaly ryze únorové podmínky. Tedy metry sněhu a silný noční mráz. Tam, kde běžně chodíte po pražcích zubačky, zhruba 3 m vrstva sněhu terén srovnala se strmým svahem. Po pás zabořeni v prašanu jsme ztěžka prošlapávali stopu. A jako by to nestačilo, krátkým tunelem pod Nid sice bylo možné projít, ale ne se z něj dostat ven. Prokopávali jsme se cca 4 m svislým sněhovým tunelem na sluneční světlo. Trasa je sice nejchozenější, ne však prostá rizika a její podcenění se nevyplácí. Vlevo uvidíte loveckou kamennou chatu Baraque forestiére. Zažil jsem bloudiče, co vystoupali z vyšlapané trasy až sem a divili se, že ta chata tety Rózy (Tete Rousse) je jaksi strohá, nevybavená a že celý Gouter nějak posunuli bokem. Asi ty horotvorné procesy…. Mezi námi, ta pravá Tete Rousse také nic moc. Láká, našinci obvykle spávají na sněhovém platu, poblíž chaty, ve stanech. My jsme jednou podlehli vábení tepla chaty, místo spaní na ledovci ve stanech a čekala nás cimra a´la podzemní jeskyně. Po vrch oken zvenčí sníh a teplota cca 3°C. Stanující ovšem také ve sportce nevyhráli, čerstvý absolvent vrtuloškoly jim smetl plátěná obydlí o 200 výškových m dolů. Stále ještě nezelené a veselé turisty, kteří chatu opustí, čekají skalky na Gouter. Na této trase není, kde zvládnout rozumnou aklimatizaci. Rovnou ke Gouteru stoupáte strmým kuloárem se spoustou padajícího kamení. Ideálně tedy choďte v brzkých ranních hodinách. Jistě, ne vždy se podaří splnit tuto podmínku, slupnete 3 rohypnoly kvůli bolení hlavy a mátožně vyrazíte v pravé poledne. Potkal jsem takové. Také dolů se obtížně plánuje, scházíte dle toho, jak pustí vrchol, i s výhledem na počasí. Žlabem sice vede ocelové lano, ale zbytečné přijištění jen prodlužuje traverz kuloáru a lano nad hlavou před kameny ochrání jen minimálně. Jakási Polka cvakla na lano krátkou odsedku, sněhu málo, druzí se už vycvakli a ona byla ocelí do výše vyzvednuta. Sundávali ji kulovnicí. Vlastně nahozením jejich lana přes ocelové. Větším rizikem, než mistr balvan, je turistovi sám turista. Přišlápne si mačkou návlek, zavěsí se na lokr, houpající se už pouhým dosednutím motýla, a následuje efektní pirueta, zakončená letem pod vrtulníkem a pobytem v šamonické nemocnici. Pokud překonáte tyto nástrahy, nastane tedy den D. Východiskem na vrchol je chata Gouter ve výšce 3.817 m. Impozantní stavba, sic „starou“ budku postavili až v roce 1962. Ještě starší útulna tu ovšem čněla už na začátku 20. století. Tuto současnou začali Francouzi stavět s pomocí vrtulníků na strmé skalní plošině v roce 2010. Čtyřpatrová budka s dřevěným skeletem je výdobytkem současných technických možností, s maximální energetickou soběstačností a systémem na likvidaci chrápajících nocležníků. Mj. dokáže odolat větru silnému až 250 km/h. a izolovat před chladem k -40°C. Není tomu dlouho, kdy jeden z krajanů měl problémek, na trase přes Gouter. Posadili jej na pevnou zemi ze závěsu pod vrtulníkem. Po šťastném návratu do civilizace se dotazoval, k čemuže vlastně slouží ten nápis DANGER na vypůjčeném sedáku. A proč se mu, visíc pod kovovým břichem stroje, sedák neustále záhadně povoloval? Z Refugio du Gouter není cesta k vrcholu příliš obtížná, jen výška hraje svou roli a vrcholový hřeben může být pro leckoho náročný svou expozicí. Což kapku předbíhám, nejdříve musíte podejít vrchol čtyřtisícovky Dom d‘ Gouter. Protože okolí postrádá jakékoli orientační body, na rozsáhlých sněhových pláních do sedla Gouter se už nejeden ptáček za špatné viditelnosti točil do kolečka jako na obrtlíku. Poté je již na dohled Refugio Vallot. Chatku upíchli pěkně vysoko, celých 4.362 m. Pod ní je ještě meteorologická stanice. Pokud máte chuť očíhnout, jaké bylo včera počasí. Stará vallotka, pověstná svou špínou a neútulností, už byla nahrazena boudou novou. Nezažil jsem, naštěstí, ale mám z první ruky nejedno vyprávění, kdy vrcholu nedočkaví jedinci přecházeli v mačkách ze zadních úložišť přes dosud spící jedince a jejich péřové spacáky. I nová chata už se stává, bohužel, místem s životem obtížně slučitelným. Vallotka by se neměla využívat plánovaně pro čundrácké potlachy či jako smetiště, je určena výhradně pro překonání nouze. O té finanční se frantíci nezmiňují. Začátkem 90. let u Vallotky zkolaboval chlapík, vrtulník, pro něj letící, odnesl naše rukavice kamsi na Bossons. Nebylo to poprvé, kdy jsem viděl, že pilot vrtulníku při snaze pomoci položivým málem smetl z hory zcelaživé. Což je, bohužel daň, odvedená na oltář přelidněnosti určitých partií velehor. Jiný český mladík měl na vrcholovém hřebeni zdravotní indispozici. Kapku mu do dálav odešlo vědomí, po profackování kolemjdoucími nešel dolů, znal jen jediný směr, vzhůru. No, špici dal….Ale 2-3 hodinový sestup na chatu Gouter si díky absenci vůle rozložil na nějakých 10 hodin. Ovšem spokojenost byla velká, cíl splněn. Nechybí dneska těm klukům ta kdysi tak neoblíbená vojna? Jemu ne, zjistili jsme, je vojákem z povolání….

Ze sedla pod Vallotkou spadá jižní hřeben MTB, po kterém vede další z výstupových cest. Trasa přes Grand Mulets, po technické stránce nejsnazší výstup na kopec. V podstatě cesta prvovýstupců, byť ti šli ledovcem Bossons. Kromě často nepříjemného vstupu na ledovec je největším rizikem jinak lehké trasy velké množství, často skrytých, ledovcových trhlin. Nemluvě o množství nestabilních séraků. V současnosti během léta průchod nemožný, cestu lze chodit z jara, pokud jsou dobré sněhové podmínky a trhliny se ještě plně nerozevřou. Na vrchol MTB, už společně pro obě běžně užívané cesty, dojdete po hřebeni přes dva čupky, Grand a Petit Bosse. Strmým hřebenem, ale bez technických potíží, vede notně prošlápnutý chodník. Obvykle tak hluboký, že z něj obtížně fotíte, jako z bobové dráhy. Ani tady ale nelze terén podcenit. V roce 1995 jsem chtěl ze svahu sestoupit na italskou stranu pro zapíchnutý cepín. Až doma jsme zjistili, že jej už nepostrádá český turista, jenž zde den před námi spadl. V roce 1995 jsme scházeli z vrcholku MTB směrem k Vallotce. I zastavil nás krajan, s jednou hůlkou, nesmeky na nízkých pohorkách. Jestli se může připojit, bus s turisty obhlíží město šamonické, on chtěl spáchat hrdinský skutek. Vrchol dal, ale dolů jsme s ním odmítli a zkusili mu domluvit francouzského vůdce, zrovna scházejícího s klienty. Na krajana šly mrákoty, vždy když vůdce opětovně zopakoval taxu. O nějakou hodinu později, dole na ledovci Bosson, byla velká okrajová trhlina, když odpolední červencové slunce sněhové mosty zlikvidovalo. Spolu s Velšany jsme slanili do trhliny a přemostili ji. Došel vůdce s klienty, včetně našeho krajana. Bez optání použili naše lana, čímž došlo k rozsáhlejšímu konfliktu, vskutku mezinárodnímu. Čech mohutně povzbuzoval „svou“ novou stranu, chtěl krev jako v Kolloseu.

Další cesta vede přes Aiguille du Midi. Trasu si můžete opět usnadnit, když z Chamonix vyjedete lanovkou na stanici Aig. du Midi v 3.842 m. Přespat můžete v chajdě Cosmique. Cesta sleduje další „blanky“, můžete odbočit a lupnout du Tacul či to střihnout přes Mont Maudit. Po technické stránce je trasa trošku náročnější, svah nad Cosmique je strmý, s trhlinami a séraky, při sestupu můžete kratší úsek slaňovat. Ani zde se nevyplatí nic podcenit. V roce 2007 jsme vyšli na plató pod du Tacul, když vichr byl tak silný, že při náklonu těla nám nedovolil upadnout. Přitom výstup svahem až k hraně probíhal za ideálních podmínek. Sestup do některé ze šamonických pivnic je lépe volit jinou trasou, z výše popisovaných. Pokud nevlastníte zpáteční lístek na lanovku (nebo jste na chatě Cosmique zapomněli třeba kukačky po dědečkovi).

Z italské strany je vlastně jedinou běžnou výstupovou trasou cesta přes Aiguilles Grises. Trasa je obtížnější a časově náročnější z hlediska přístupu pod kopec, ovšem odmění se více provinčním vzhledem Courmayeru a relativním klidem na výstupové trase. A ta je pestřejší, jaksi zajímavější, co se týče lezeného terénu. Nebyl jsem, přes několikero plánování, zážitky tedy nejsou.

Ještě bych rád zmínil přechod MTB, když poznáte Blanc z více stran a zvládnete terén, vůbec ne fádní. Začneme v Chamonix, poctivě pěšky lesem nebo zubačkou na Montenvers. Pak už po svých přes největší z místních ledovců, impozantní Mer de Glace. Sestup po žebřících k ledovci – s 25 kg krysou na zádech, skýtá nevšední zážitky. Díky ubývání ledovců je to stále dál a dál, ve směru dolů. Ledovec je tyčemi značen a bezpečný. V časové tísni jsme na něm na přelomu 80. a 90. let zatábořili. Jako laňky jsme bosí vyběhli ze spacáků a utekli za rachotu kamení. Kamenná lavina se zastavila pár metrů od našich stanů. A při troše štěstí můžete na ledovci naplnit batoh, abyste nešli na vrchol naprázdno. V roce 2008 jsme na 2 lanových délkách našli cepín, mačky a 2 kg těžký krystal křišťálu. Romantické táboření na louce, kdy ještě v 90. letech tekla voda, možnost aklimatizačního výstupu pod severní stěnu Jorassek……No, neberte to. Dále přes skalní stupně a nekonečné svahy se vaše kroky stočí k Aiguille du Midi. Zde trasa navazuje na už popsanou, dolů ovšem lze volit cestu přes Gouter nebo lépe na Bossonský ledovec, kolem chaty Grands Mulets. Spát se dá na chatě pod Chamonixskými jehlami, na Kosmické chatě nebo při sestupu dle zvolené trasy. Ale zvyšte svou hodnotu sami před sebou přechodem Blancu natěžko, s potřebami na spaní a vaření. Svůj kletr si pak oblíbíte až za hranice naprosté závislosti.

A ještě zdrsnělí chlapíci na závěr, pro něž by byl i přechod pouhým cílem-trpaslíkem. Počátkem 90. let, přijel mladík (jméno už dávno nevím) na kole z Československa. V Zermattu odložil velocipéd a v teniskách a se spacákem na šňůrce přes rameno, vyrazil na Matterhorn. Skončil na chatě Hörnli. Což mu na ambicích neubralo, dalším cílem byl slovutný Mont Blanc. Při dotazu na pojištění vytáhl placatici, mokem tekutým se jistí před riziky v horách. Obal od spacáku smotal, vypodložil kapesníkem a hle, měl originální přilbu. Padající žula nemá šanci…. Na další kopce nedošlo, naštípl si kotník při sestupu z chaty Hörnli….. Své otrasníky, jak kdysi psal Ivan Bajo, mají i sousedé na východě. Slovenský státní příslušník stoupal na Tete Rousse, mocné výkyvy těla mu způsobovala velkolepá krosna s masivní konstrukcí. Skorokrajanovi jsme krosnu sejmuli ze zad a provedli inventuru. Souhlasil, že třeba elektrický holicí strojek nebo kompletní sestavu smaltovaných hrnců, pro výstup nevhodných, schová v lese. Z Tete Rousse zase scházel polský dobrodruh, nosný popruh na batohu utržený už od Chamonix. Jako burlak na Volze táhl cepínem batoh po sněhu. V 98 jsme po skalním lezení v oblasti chamonixských jehel posedávali u stanu, když kolem prošli 2 Korejci. Za hodinku šel třetí, motal se a věděl o sobě docela málo. Nabídli jsme mu litrový ešus, plný právě dovařeného čaje. Chytíc plech v rukavicích, lupnul ten litřík vroucího moku na ex, s úklonou pronesl „achoj“ a zahučel do vedlejší trhliny. Vytáhli jsme ho, rozsvítili mu nasazenou čelovku a dovedli jej na dohled chaty. Snad přežil, ze Soulu nic nepřišlo. Možná byl z Pchongchjangu.