Kdysi ve skalách aneb lezli jsme, lezeme a snad ještě budeme lézt…

Vyšlo v Montaně 6/2017

V jedné ze severomoravských hospod jsme se na promítání potkali s Romanem. No a co? Nic, nebýt toho, že jsme spolu na skalách začínali. A nepotkali se už více jak 20 let. Došlo u zlatavého moku i na časy dávno prachem zaváté. Vzpomínky z let osmdesátých vystoupily z prašného nánosu.   

Zase jednou jsme s Tomem v Dubských skalách, je večer, ráno nás čeká Faraon, údolka. Sedíme na vrcholku věže Ramses, skryté v hlubokých hvozdech. Vlastně vrcholu skoro premiérovém, neberu-li v úvahu klukovská sóla. S puncem slavnostního zápisu do vrcholové knížky. Vedlejší nízká věž je pro spaní jako dělaná. Vrchol velikosti stolu na ping-pong, liška ani zuřivec-ochranář k nám nevylezou. V rámci tréninku na vysoké hory jsme rozložili celtu a ulehli. V lezeckém, v horách taky šatna nebude. Což obnášelo bačkorky-důchodky a kousavý vlněný svetr plus tuzexové džíny. Bez spacáku, je přece už duben. Po dvou nocích jsme zjistili, že takhle ne. Kosti a klouby nám nikdy nedovolí do těch vysněných hor ani nahlédnout. Zabalili jsme to a pořídili péřové spacáky. Spíš jsme si je svépomocí ušili z hedváckého utensilu  a staré peřiny.

Nějaký pátek poté, už ve spacáku, Labák nad Hřenskem. Byl konec listopadu. A v noci mrzlo. Pojedli jsme konzervu, Vaříkem s kostkou tuhého lihu jen lehce rozmrazenou. Okolní věže, Malý Pravčický Kužel či Stará Václavská stěna, patří mezi velkolepá dílka matky přírody. I Pravčická brána byla tehdy ještě veřejnosti přístupná. Však jsme také zašli, po zavírací době, přes plot, nejsme holt ti zodpovědní turisté-mastňáci. A tak jsem leže na zádech spokojeně usnul. Noc byla plná hvězd, pod nízkým převisem ovšem tma více než černočerná. Kvalitní a festovní péřák, byť pouhá samodomo výroba. Zatáhnul jsem repku na fest, nechajíc pidi dírku na dýchání. Jenže člověk sebou v noci mele, i se spacákem, časem jsem ležel na boku, pak už na břiše. Probudil mě nedostatek kyslíku, pěkně jako v horách. Za chvilku jsem se dusil jak odsouzenec v plynové komoře, hedvácký šusťák nepropustil vůbec nic. Nebyl jsem absolutně s to se jakkoli zorientovat. Vrchno, spodno, vše splynulo v černi noci, panika rostla. Bojoval jsem fest, ovšem místo na rozmach ve spacáku prostě není a Střihoruký Edward nejsem. Nějak jsem dírku nahmatal, přetočil se a hltal čerstvý noční vzduch. Repka odhozena do ohniště, raději jsem volil po zbytek noci zimu jako prase. I během nocí dalších.

Když jsem u toho prasete…. Spal jsem u Sloupské jehly v Lužických horách, sám, v malé jeskyni. Kanec mě přišel očuchat, i zvolil jsem taktiku zajíce, předstírajícího neživočicha. Prase odešlo. Ale pár let nato jsme se vraceli po měsíci z Korsiky, doslova pár týdnů po ,,sametu“, jen co padla víza do Francie. Leželi jsme s manželkou ve spacáku v oblasti La Calanche, v lese za Marseille a na kraji lesa se mihnul vlk. Měli tu údajně žít. ,,Od dávného středověku žádný člověka nenapadl“, řekl jsem, ignorujíc šelmouna. Žena to nevzdala a barvitě líčila, co nás v tesácích líté šelmy čeká. Bylo dávno po půlnoci, předlouho už tvrdě spala. Já jsem seděl, do pasu ve spacáku, v každé ruce kámen velikosti vejce, u ruky metrovou haldu dalších, vrhajíc je kamsi do tmy při každém větru šustotu.

A že i v malých Tatrách žijí šelmy. Byl začátek jara, spali jsme v bivaku u Lenina, v Mengusovské dolině, celou noc jedna velká bouřka. Žulový strop má podbalvanová jeskyňka tak necelý metr vysoko, v polospánku jsem k ránu ucítil, jak mě cosi zakrylo obličej. Pulsovalo to příjemně a hřálo, vše při pozvolném příchodu plného vědomí. Krysa? Když vyskočím, ukousne mně nos, o zbytek hlavy přijdu úderem o žulový strop. Pomalu jsem sunul ruce nahoru, k obličeji. Připravit, pozór, teď! Zařval jsem: ,,Krysááá“!, ruce vystřelily vzhůru a odhodily zvíře pryč. Byl jsem jediný, kdo si hlavu nepošramotil. Ivoš i Lenka můj problém přičítali klaustrofobii, přiživené těžkým dětstvím. Jediným odporným zvířetem v okolí jsem tak byl v jejich zjednodušeném vnímání světa jen já. Vše se pro mě časem v dobré obrátilo. Lasička se nechala po lezení na Satana spatřit, mně vrátila důvěryhodnost, Ivošovi sežrala v bivaku svačinu. Pak že na světě není spravedlnost.

                Ještě se vrátím k další noci, zase v Dubských skalách. Spacáčky jsme vybalili na Pokličkách, na placatém klobouku z tvrdého pískovce, kryjícího skalní nohu. Bude pršet? Dle mě ne, uléhám tedy do už zmiňovaného péřáku. Marek má spacák z bavlny, natáhl raději plachtu mezi stromy, kus nad naše hlavy. A ono pršelo. Tvořící se jezero postupně zatížilo plachtu, ta klesala a klesala. Marek nespal, leželi jsme už v potoce, zatímco mně mokru odolávající šusťák držel tělo v suchu. Marek pozorně sledoval klesání igelitového ,,stropu“. A jakmile na něj v nejnižším bodě plachta klesla, zatřásl se mnou. Chvíli jsem se probíral a pak se prudce posadil. Jezero plachtu opustilo v mocném proudu. Marka jsem spláchnul do hvozdu jak borovou šišku. Vědět to, na noc by si nasadil dětské nafukovací rukávky. No, vstali jsme, pobalili a šli nocí na vlak. Spacáky, desetikilové hroudy, nasáklé vodou a obalené pískem, jsme nesli v náručí jako obří řízky.

Ona taková mokrota nejenže brání pískolezčíkům v jejich oblíbeném konání, občas umí udělat věci ještě horšími. To kdysi hlásili meteorologové déšť, a tentokrát nekecali. Opravdu pršelo tři dny i tři noci. Ani kdysi dědek Noe by tohle neskousl. I sbalili jsme na Prachově vercajk a uchýlili se do azylu hradu Trosky. První noc, než to shora spustili, jsme vlezli do levé věže. Bivak byl dole, pod schody, na malé, kruhové betonové plošině. Ve trojce stočeni jako jezevčíci. Čtvrtý z nás, slečinka Marek, se nechtěl mačkat, šel nahoru na věž, dávno už postrádající střechu. Poskládal se na poslední schodištní odpočívadlo. Nabídl jsem úvaz, ať se cvakne k zábradlí. Pohrdavě odmítl. ,,Tvůj problém“, pravil jsem, netušíc, že zanedlouho i problém náš. Uprostřed noci přišel déšť. Vlhkost a středověké, staletími do hladka ochozené schody. Kombinace, která poslala v hladké mumii zabaleného Marka, na dlouhou jízdu tobogánem. Řev jsme my dolňáci, hluboce spící, ještě ignorovali. Ovšem drtivý dopad 70 kg meteoritu na naše těla už ignorovat nešlo. Proběhla v naprosté tmě lítá bitka, při které nikdo nevěděl, co se děje, co je ještě součástí jeho tělesné schránky a co jí už není. 

Ale na Troskách jsme se, nepoučitelní, spálili ještě jednou. To jsme naopak netušili, že má zase pršet. Ani jak dlouho. Že to tedy chvíli nějak přečkáme, Prachovky uschnou a zase polezeme. Před hradbami zrovna stavěli, pro pivem a dlouhou chůzí otupělé turisty, dřevěný altán. Střechu už měl, pod ní půda z nehoblovaných prken. Po trámech jsme na ní vylezli, vybalili spacáky a zabivakovali. První den jsme mluvili a vařili a leželi, zírajíc občas na deštěm obubnovávané tašky nad námi. Paráda. Druhý den jsme skoro nemluvili, málo vařili a hodně leželi, zírajíc na střechu. Třetí den (noci jsme v pohodě prospali) jsme už nemluvili, nic nevařili a jen leželi, tupě zírajíc na deštěm obubnovávané tašky nad námi. Přece to zbaběle nezabalíme. Měli jsme prázdniny a neomezeně času. Jízdenka na vlak byla prostě dražší, než ten čas. Čtvrtý den, po zjištění, že už nevstáváme ani na záchod, jsme zbaběle utekli na vlak. Vstát nebylo jednoduché, Mistr čas z nás vysál sílu i vůli. Vytrvale tehdy pršelo po celý týden.

Ale k lezení, co třeba pradávné lezecké haraburdí? V navoněném horokšeftu bere současný překližkochtivec jaksi automaticky přehršel nabídky vůkol. Je mu ukradené, že nebylo vždy tak dobře. Sedáka trh nenabízel, jen prsák, a to ještě lanový. Sám jsem měl popruhový, červený. Díky barvě na textil zn. Duha. Bez zbytečných přezek a jiných hejblátek, zato s poutky na matroš. Těm tvar dodala bužírka ze staré síťovky. Naštěstí v domech horolezců moc nehořelo, jinak by do jednoho lehly popelem. I v našem paneláku chyběl kus požární hadice. Díky čemuž jsem vlastnil parádní sedák, starou Minervou spíchlý. Atest neměl, neprošel by. Tehdy se nepadalo. Pokud ano, tak jen jednou. Lana trh nabízel, naše česká. V kšeftu na pražském Štrosmajeráku tu a tam dostali po 5 kouscích Edelweissky. Ty byly jako první na světě s garantovanou možností tlamy přes žulovou hranu, což tvrdil Messner. Jenže stát na ně ve frontě bylo zbytečné. Chlápkovi, též s interesem o vzácný tovar, jsme nakecali, že dostali babety. Takové ty motorky, co motorkou nejsou. Čekal s námi, ne dlouho. Do frontovního přenosu informace, že lana jsou rozebrána personálem prodejny. Dům sportu na Václaváku také oplýval nabídkou horomatroše. Mívali české osmy, z exotické země s lehce poetickým názvem DDR zase lehké duralové karabiny. Zaujala mě tu kdysi cestou ze školy barevně voháklá figurína outdúristy, přes ruku lano, u nohou nafukovačku jakožekarimatku z Gumotexu. Měl výraz drsňáka. Vlastně ani ne, neměl totiž žádný obličej. Jakoby utekl z knihy J. Pavlíčka Život v drsné přírodě (….karimatku zhotovíte tak, že dámské punčocháče vycpete slupkami od buráků). Pokud tedy máte zrovna v horách u sebe těch 10 kg oříšků. V 88 roce, zpátky doma z oddílového Kavkazu, údajně v Pardubicích dostali plastové duplexy, Dachsteiny. Šupky na vlak. „Už nejsou, ale mají je v Hradci“, pravila soudružka v plášti, autorita každým coulem. Honem na další vlak. Státní podnik s obutím nezklamal. Měli Dachsteiny, ovšem jen letní goráčové. I to je botka, jakou za železnou oponou jen tak někdo nevlastní. A je s tím Gore-texem…. Protřelý horal nikdy nenakupuje to, co právě potřebuje, nýbrž to, co zrovna trh nabízí. Pohorky vydržely deset předlouhých let, byly ještě na Piz Bernině. Bohužel, Biancograt daly už jen díky kobercové pásce. A díky pevně staženým řemenům maček.

Pojďme do skal, vzlínání vstříc. Sloupská jehla je krásná a štíhlá věž v Lužických horách. Dnes už velmi mechovatá. To v letech sedmdesátých ještě nebyla. Cesty na úrovni VIIb, jiné ve věžním menu nenajdete. A než si Jehlu zopakuji, s Martinem za pomoci stavění, uplyne ještě nějakých 12 let. Věž mě ovšem lákala už za raně junáckých časů. Ze sousedního masivu padlý strom se věže dotýkal. Za pomoci konopných lan s kotvou jsme nahazovali a nahazovali, až nahodili. Špici stromu jsme posunuli, pak nasedli na kmen a píďalkovali až na věžní vrchol. Co na tom ti horolezci vidí, když takovou jehlu dá každý kluk? Doma jsme se výstupem nechlubili. Parťák při slézání po stromě spadl a jen husté smrkové větve zpeřinily 12-metrový tlamopádek.

Sklepní věž najdete ukrytu v hvozdech Lužických hor. S Tomem si užíváme posledních paprsků sluníčka po celodenním lezení, z masivu úžasný výhled. Věž na dosah, říkala si o dotek naší odšpuntěné kopačky. Vzdáváme hold za vynález lezaček aktivitě jménem fotbal! Mluvit jsme ani nemuseli, vrozená soutěživost zažehla jiskru, ta zapálila nadšení. Přeskok? To dáme. Odložil jsem lano a matroš na masiv, rozběh po rovince, krátký let a jsem na věži. Dopad rovný, ruce a stromky absorbovaly dopřednou energii. Krása. Tom přifičel za mnou. Jenže, něco je tady blbě…….vršky skal se odnaproti zdály stejně vysoko, ale odtud už nejsou. Ten odrazový masiv je trochu nad námi. Do kopce moc skákat neumíme. Volat, ať nám někdo hodí odložené lano. Dobrý nápad, ale nehodí se sem, kde po celé dlouhé dny nemusíme slyšet funění houbaře či borůvkáře. Férově jsme si střihli, jenže poražený se i tak zbaběle vzdal cti skočit a druhému hodit lano. Slezli jsme oba dolů pětkovou cestou, měkkým a drolivým pískovcem, prostě vertikálním dětským pískovištěm. O měsíc později jsme už zapomněli, a že zase jednou hodíme jumpíka. To kdesi v lesích u Chřibské. Skočil jsem daleko, vršek věže by měl být můj. Kdyby si Tom nemyslel, že mně pustil až moc lana. Tak jsem metu dohmátl, ale krátké lano mě od ní odtrhlo a vrátilo s plesknutím na stěnu věže rozběhové. Žebrům se to moc nezamlouvalo.

Blbostí nikdy není dost, proč taky. Jsou kořením života. Prachovky v 85 roce, pětkový komín, kdesi u Americké či Mravenčí věže. Nic těžkého. Zato dlouhé, bez možnosti odjištění. Jen dvě zdi z pískovce, kus od sebe. Jedna noha vlevo, druhá vpravo. Kluci právě vylezli na inkriminovanou věž, slanili, stáhli lano. Sebevědomí jsem měl dost, tak proč si nechat horní lano pro případ nouze? Žádná nouze nebude. Jenže byla. Časem spustil šicí stroj v lýtkách. Prostě jsem se soukal dál, vzhůru. Nohy vibrují, jako při maratónském běhu, dolů už velehluboko. Těch 20 m k zemi jsem se snažil nevnímat, jen těch nekonečných pět metrů ke spásnému vrcholku věže. Převalil jsem se na vršek. Už nikdy soukání, tohle jednoho navždy poučí.

Krkavčí věže, Prachovky. Obešli jsme kasu, jak to horolezci dělávali. Ušetřena suma 2 či 5,- Kčs (těžko si pamatovat přesně), pro studenty hromada peněz. Klasická cesta vede stěnou na rozsáhlou věž. A pak na věž vedlejší, tady přepadem. Postavit se na kraj, ruce nahoru a padat. Prsty brzy zapadnou do tutového chytu, zbývá přehoupnout tělo, za pomoci nohou dolézt na vršek. Roman přepad tenkrát v létě 85 nezvládl, nechal se gejzírem emocí žertovně rozhodit. Namísto průvodčíkem předepsaného, obě ruce jedna věž, nohy zase druhá, zaparkoval každou ze svých nohou na jiné z věží. Střihl parádní provaz, holt protřelý gymnasta. Fotil jsem to zespodu, efektní podívaná. Dodnes mám v rámečku na zdi, ještě černobíle (holt pravěk). Než se stihl roztrhnout v půli, situaci bravurně zvládl, živý vše ustál. Zpětně gratuluji.

Příhrazy, údolka na Sokola. Jak bylo odjakživa na písku dobrým zvykem, s kruhy se dosti šetřilo, ne tak s adrenalinem. Vrátil jsem se z vojny. Kondice by byla, díky atletice. A base, kde byl čas a možnost dělat kliky a shyby. Ale k lezení jsem neměl možnost jakkoli přičichnout. Docela dlouho. První délka, ta byla jen zahřívací, na předskalí. Až za chvíli, dost vysoko, jsem cvakl poslední kruh. Za pár minut byl pode mnou nechutně hluboko, další kruh je až nahoře, ten slaňovací. Lezl jsem širokou spáru na sokolíka. Safra, safra, jak to jen nějak dojistit…. Co živý frendík? Když koleno napnuté nohy vrazím do spáry, po ohnutí se rozšíří a ve spárce pěkně zakotví. Paráda, co chtít víc. I ruce si tady vyklepu. Co na to říká kůže, jsem v této chvíli neřešil, život je jen jeden. Pravého frendíka tahá až ven druholezec, vlastní koleno jsem tahal já. To jen ve filmu si potápěč zaseklou nohu ukousne. Šlo to ven blbě, ale šlo. Jen Tom s Luďkem na druhém pak nevěřili, kolik krve měli u spárky. Koleno přitom vypadá dost suše….

A že neblbneme jen při lezení …. Uprostřed bílé paní zimy jsme se vydali na kontrolu zasněžených skal Lužických hor. Na zánovních běžkách. Zpět domů, od skal, vedla strmá a rovná lesní cesta. A na jejím dolním konci, parádní skokanský můstek, přitom pouhých 0,5 m vysoký. „Což s citem pro balanc jde přeci ustát i s nezpevněnou patou běžek“, říkám Daně. Šlo by, plynule hupnout. Jenže po parádním sjezdu jsem projel jemným nakupeným prašanem, v plné jízdě naboříc do betonového kvádru, zanechaného zde energetiky. S torzy lyží, ulomenými těsně před botou jsem odplachtil do blízkého lesa.

Člověk je sice tvor nepoučitelný, jenže přeci jen počet veselých příhod během dalších let prořídl. Což je zdravé pro přežití. Zase ale ne, že by občas nebyly příhodky další. Což je zdravé pro životní optimismus.