Dvouhlavý obr Elbrus aneb masochismus po Rusku

Navštívil jsem dvoukopčí jménem Elbrus přesně po 30 letech. Sic to vím jen tak na 99%, ale asi to bude skoro přesně i na den. V roce 1988 jsem byl skalním lezcem s minimem zkušeností z hor, v roce 2018 jsem po řadě absolvovaných expedic vedl klienty cestovky. Nezměnil jsem se jenom já, jsou jiné i další okolnosti. Poprvé jsem měl tu čest navštívit obří říši jménem Sovětský svaz. Z níž je dnes podstatně okleštěné, byť stále obrovské, tzv. demokratické Rusko. A takto velké změny přímo vybízejí k zajímavému srovnání. V čemž vlastně mám solidní praxi – psal jsem v Montaně 1/2015 o himálajském Nunu (kamarádi M. Peš a M. Koukl byli na kopci v roce 2014, zatímco L. Záhoranský o 38 let dříve).

Z předchozího myšlenkového výlevu snad plyne, že mně zde nejde o průvodce, o popis výstupových cest. Na toto téma najdete tuny materiálu na internetu i v knihkupectvích. Stejně bych jen opisoval od druhých a nejsem českým ministrem, zkusím tudíž čerpat výhradně z ponoru do temných hlubin vlastní hlavy.

 

Jakou trasou lze na Elbrus vystupovat, technické obtíže?

Výstupových tras samozřejmě neubylo ani nepřibylo, ale…….

1988: Protože z politických důvodů byl kopec obtížněji dostupný a vše bylo velmi přísně organizované, tak kromě klasiky z jihu přes Prijut 11 se jiné trasy využívaly zcela minimálně. Technicky obtížný Elbrus, jako většina sopek, není, jde o čisté VHT. Nejde zde o lezení, lehce dostupný skutečně je. Ale je třeba brát v úvahu, že výška 5.642 m nad mořem není pro každého. A i ti, co ji dobře snáší, by měli absolvovat předchozí aklimatizaci. Což se za těch 30 let nezměnilo.

2018: Ne že by dnes byly alternativní trasy více využívány. Jednoduše – vítězí lenost, nedostatek času nebo zkušeností, takže díky absenci technického zázemí se na vrchol tlačí ze západu či severu opravdu málokdo. Ale pro toho, kdo si chce užít čisté horské přírody bez lidí, jde o skutečné terno.

 

Proč vlastně lezeme právě na tento kopec?

Říká se, že je nejvyšší v Evropě…….. Což je dosti sporné. Hledisek geografických či politických je celá řada. Elbrusu ovšem nelze upřít, že rozhodně je zdaleka nejvyšším na nezměrné ploše mezi Alpami a asijskými velehorami východněji.

1988: Alpy byly pro Čechy a Slováky, snad s výjimkou úzké elity, zcela nedostupné. Kavkaz byl relativně dostupný a ten centrální, v Gruzii ležící, třeba hory Wallisu dokázal plně nahradit. A když byla vylezena Ušba, proč ne na závěr i Elbrus?

2018: A dnes? Pro horolezce jde o doplnění programu na Kavkaze. Pro Rusy o nejvyšší horu domoviny. Pro sběratele „summitů“ o kompletaci sbírky. A stejně tak pro drtivou většinu ostatních jde o nejvyšší kopec Evropy. Pokud zvládli i Mont Blanc, mají jistotu, že na střeše Evropy stáli.

 

Jaké byly informace o kopci dřív a dnes?

1988: Samozřejmě sporé. U nás mapy nebyly, v Rusku jen vojenské a obtížně dostupné. Naší partě vše řešil domácí průvodce, ale kvalitního každá skupina nesehnala. Byť byl povinný, stejně jako razítko toho, kdo vás pozval a ubytoval (vyřezali jsme ze zeleniny, zvané brambora). U Elbrusu je výhodou, že je vidět odevšad a že i opilec k němu nějak doškobrtá bez GPS.

2018: Dnes je záplava informací na každém kroku. Mapy papírové i internetové, weby se záplavou článků, se zkušenostmi výstupců. A s varováním těch, co si na kopci zuby vylámali.

 

Jak je to se stopou R. Messnera na Elbrusu?

1988: Messner byl na Elbrusu v roce 1983. Jeho výstupový čas se stal kapku etalonem pro soutěživší, kdekdo žil srovnáváním. Naše grupa získala živé informace díky společníkovi Lado Gurčianimu, který v 83 R. Messnera doprovázel.

2018: Za těch 30 let se toho ve světě událo tolik, že Messner zůstal kapku pozapomenut na Juvalu, osobně jsem se nesetkal ani s náznakem poměřování.

 

Jak, ve zkratce, probíhá samotný výstup?

Úplně stejně, hora se přece nezměnila. Zhruba ve 4 h. ráno (nebo dříve, dle nespavosti a sebedůvěry ve vlastní síly) vytlačíme korpus z chaty či stanu, vyfuníme k Pastuchovým skalám po pravé ruce, střihneme si nekonečný lehce stoupající traverz úbočím Západního vrcholu a vystoupáme do Sedloviny, sedla mezi vrcholky. Pak se stočíme nalevo a začneme zase prudčeji stoupat. Dobré je zhasnout čelovku, ve 4:30 je v létě už světlo. Ještě v 9 h. jsem potkal jedince, jemuž na hlavě žhnuly ledky na plný výkon.  Když překonáme hrdlo láhve ve formě fixních lan a více či méně živých visníků-žumarníků, můžeme se hrdě vztyčit na hlavním, východním vrcholu. Tedy, v případě, že zde najdeme volné místo. V sezóně rozhodně nehrozí, že bychom se zde předávkovali prášky na depresi ze samoty. A obvykle nás zima, násobená vichrem, zažene dolů. Celý ten dobrovolný zážitek, kdy dle výrazu v obličeji u notné části jedinců nepatří tyto okamžiky k těm nej v jejich životech, užíváme cca 6 h. nahoru a 4 h. dolů.

 

Co nahoru chodí za lidi – národnosti, počty. A k obsazení a kvalitě táborů či ubytování, profesionalita místních…..

1988: Lidí bylo relativně málo, především samí Rusové, organizované skupiny. Lidé ze západu byli trpěni i z propagačních důvodů. Nevybavuji si plně ubytovací kapacity, ale Prijut 11 pojal omezené počty lidí. Pokoje měly solidní, strohý, horský standart a kuchyně rozumně vybavená. Personál hlídkoval na výstupové trase, propojen vysílačkami. Ani myš bez příslušné „bumážky“ nepronikla směrem k vrcholu. Což bylo rozumné, potenciální umrlčíci byly tak vraceni zpět, do náruče života. Vyjeli jsme sice lanovkou na stanici Mir, ale to bylo běžné. A popravdě, jen šílenému extrémistovi by se chtělo šlapat po prašné buldozerové cestě, pokud vám nad hlavou hučí kabinky lanovky.

2018: Lidí hodně, opravdu hodně přibylo a jsou mezi nimi i cizinci. Slyšel jsem během naší přítomnosti o Švédech, Němcích a Kanaďanech, ale viděl jsem jen samé Čechy a Slováky. Lanovkou se jede až na Garabaši do 3.800 m. Pak pěšky k ubytování, místní, zbohatlí a nezodpovědní (což se navzájem nevylučuje) vyjedou rolbou nebo na sněžném skútru. Prijut 11 před lety vyhořel a nebyl už plně obnoven. Dnes se ubytujete na různých výškových úrovních buď ve vlastním stanu, nebo v různých typech chatek. Počínaje luxusní, postavené Italy, v podobném stylu, jako Gouter na Blancu. Přes sudovité konstrukce, které se díky nožkám – snad – nemají skutálet do Azau v údolí. My jsme spali v běžných unimobuňkách, všelijak pospojovaných. Ve spojení nehledejte logiku, jste v Rusku. A hora v úrovni 4.000 až 4.200 m je těmi ubytovacími „komplexy“ kapku už zaneřáděna.

A tady bych se rád zmínil o kvalitě ubytování, konkrétně „komplex“ Maria. S tím, že ostatní mají zcela identické podmínky. Za co patří Rusům školní 1, jsou cimry. Kvalita i izolace zcela postačující. Kuchyňka pohodlná a vybavená, voda na plynovém sporáku grátis. A za co dejme školní 5? Přístupová terasa – zábradlí nezábradlí poskytuje falešný pocit jistoty, možnost chodit v mačkách možná zbořené postavy uvítají, ale ostatní pak chodí po ementálu, samá tříska. Na toaletu kráčíte po lodním můstku, vstoupíte v pekelně zapáchající budku nad propastí, její ukotvení velmi nejisté. Viděl jsem Sergeje, našeho bytného při práci. Metál od Stalina na hrudi vyjadřoval kladný přístup k práci, takže houpající se prkna, vedoucí k WC, jen podsypal sněhem. Drželo to parádně, asi hodinu, než sníh roztál.

 

Byrokracie v Česku a v Rusku, politická situace – je dnes vše horší nebo snazší?

1988: Elbrus byl v Sovětském svazu, tehdy bylo možné dojít pod kopec z Gruzie. Šlo o krásný, byť velmi těžký přechod přes sedlo Bečo ve 3.800 m. Čímž jste se postarali o solidní aklimatizaci. A pro lezce se jednalo o ideální spojení významných hor centrálního Kavkazu kolem Ušbijského plata s výstupem na kopec nejvyšší. Do Ruska nebylo jednoduché se dostat, ale pokud jsme tam už byli, veškerá omezení jsme dokázali překonat.

2018: Dnes? Samozřejmě embargo z EU bylo na oplátku odměněno seznamem toho, co do Ruska smíte vozit (vše nám prošlo, kontroly jsou řídké a namátkové), potřebujeme víza, imigrační kartu, přihlášení k pobytu, zaplatit vstup do národního parku. Ten se dá obejít, prostě jděte k vrcholu jinou cestou, než od lanovek z jihu a nebudete mít komu zaplatit. Situaci komplikují vztahy Ruska s Gruzií (nedaleko od kopce směrem k Doguz-orun a Nakra-tau potřebujete povolení k vstupu do pohraniční zóny). A také fakt, že Elbrus je sice v Rusku, ale v oblasti nežijí až tak Rusové. Jde o muslimskou Kabardsko-Balkarskou republiku a původní kavkazské kmeny. A dle mého soudu toto není Evropa, nýbrž ryzí Asie. Na okraj musím poznamenat 2 odpozorovaná fakta – moc ruského tu nenajdete, veškeré výrobky jsou zahraniční provenience. A protože peníze vládnou světu, pokud je máte, zvládnete i byrokracii.

 

K dopravě pod kopec, čím cestovat a s kým, jak dlouho trvá cesta?

1988: Letecky Praha – Moskva, složité přesuny cca 80 km pochybnými busy na letiště Vnukovo či Domodědovo. Ať už do Gruzie nebo do Minerálních vod. Letěli jsme i na stojáka, sousedkou u tyče byla tetina s kozou. Z Minerálních vod zhruba 220 km po cestách – necestách, hlína a prach.

2018: Těch letadel létá daleko více, Šeremetěvo je mnohem, mnohem větší a lidnatější. Takže, bezesporu výhodou je, že odpadá přesun Moskvou. Na druhou stranu se vám snadno stane, že v rámci města-letiště, nestihnete přípoj. Obzvlášť, pokud se z přítele v hale stane nepřítel. Ten se u části kolegů nazýval Krušovice 11°. V celku neruský škůdce, pátá kolona….. A pak ruský systém je záhadný, takže považujte za zázrak, pokud se v Minerálních vodách (opačným směrem v Praze) potkáte s batohy. Výhodou může být lehkost cesty domů, aerolinky obvykle nic neztrácí, vše poté grátis domů přivezou. Z Minerálních vod pojedete údolím řeky Baksan-Azau už po kvalitním asfaltu, naše vyspělá středoevropská země může jen tiše závidět. Pokud vaše údy před výstupem neparalyzuje strach ze slalomu mezi všudypřítomnými kravami na silnici a ruští žigulikáři, předjíždějící i zprava, pak jste téměř v cíli, pod svahy kopce, mnohem dříve, než kdysi.

                              

Jak se změnila úroveň osad pod kopcem, životní úroveň, stav obchodů?

1988: Jednoduše, bída a zmar. V „magazinu“ v Těrskolu prodejna obsypaná zbožím. Bohužel, jen 4 typů. Bonbóny čokoládové, na kila balené do novinového kornoutu. Komsomolská pravda prokázala pověst kvalitního baliva. Pak jablečný mošt ve skle, skumbrije, obtížně stravitelné rybičky krámovky z Lotyšska a někdy chleba. Třeba ve středu. Každou lichou.

2018: To samé, bída. Domy jen o 30 let zchátralejší. Doplněno o několik replik středověkých hradů, obývaných těmi, kdo pochopili privatizaci po Rusku. Jen obchody, plné, s nabídkou potravin místních i značek ryze globálních. Ceny pro nás Čechy  solidní. Vlastně, co zůstalo beze změny, je kvalitní „moroženoje“, zmrzlina. A pak se nemohu zmínit o reklamě. Ta je nevkusná a všudypřítomná. Ale snaha přetvářet charaktery lidí už nemá ty budovatelské grády, byť svou úrovní moderní cedulkizace nezklamala (kdo není azbukant, pro toho pár příkladů z cedulek PROČ KOUŘIT, NUTNO ŽÍT, ZANECHTE HORY ČISTÉ…… což zrovna u Rusů zní paradoxně).

 

V 1988 roce bylo více prostoru pro dobrodružství…..

1988: Nepochybně bylo, vše bylo extrémně svázané, s naprostou absencí svobody. Ovšem, když si člověk (zde cizinec) z toho našel únikovou cestičku, pak to stálo za to. Pro lepší pochopení, něco jako, když jsme chodili na koncerty Visacího zámku. Ta hudba mně byla ukradená, jenže vždy v polovině koncertu si papaláši vzpomněli, že povolený koncert není povolený, žigulíci VB vypustili krakeny v podobě bodrých strýců v těžkých tvídových uniformách a ti začali chytat účastníky. Kondice, nabraná v zasedačkách, jim moc šancí nedávala. Šlo o parádní trénink na módní závody typu spartan.

Nás brali jako „inostrance“, cizince a kromě litrového přípitku vodky nás nechávali na pokoji. Ruska Julija ze Soči, 20 let, co byla s námi, nesměla na Elbrusu výše. Systém výkonnostních tříd ji v jejím věku neumožnil výstup výše, než 4.500 m. Zatímco my jsme měli lahodný pocit na duši z porušování pravidel, místním psychiku naboural jen pouhý hovor o jejich nedodržení.

2018: Takže dnes je to proti minulému stavu takové sterilní, moc volné a obyčejné. Ale soudný člověk by neměnil. Na kopci tak ovšem rapidně narostly počty těch, co mají během výstupu vrtulníky v hlavě (měřeno rámusem i velikostí). A samozřejmě ty zmiňované informace, ty eliminují prostor pro hledání, bloudění a dobrodružství. Člověk tak přichází o prostor udělat hloupou chybu, čímž se nemá z čeho učit.

 

Jak dlouhé bylo samotné působení v horách?             

1988: Kolem 3 dní na Elbrus. Ale lidé sem chodili, vlastně povinně, slušně aklimatizováni.

2018: To se nemění. Jen víc lidí riskuje bez aklimatizace. Na Elbrus je totiž kapku obtížné se aklimatizovat, jde o solitér, který nemá v okolí rozumně mu konkurující sousedy. Takže doba pobytu je ryze individuální, ale popravdě řečeno, okolí je kromě výhledu na hlavní kavkazský hřeben (a ten se časem okouká) dosti nevábné a nelze tu vydržet příliš dlouho. Byť chataři jsou nahoře celé léto, jenže ti mají vodku a čas jim letí rychleji.

 

Tehdejší a dnešní vybavení, v čem a s čím se leze, třeba takové oblečení, obutí, osvětlení…..

1988: Nebyly rozšířené membrány, nýbrž zátěrové šusťáky z Hedvy. Což nikoho výkonnostně neomezovalo…… Když nevíte, že auto může mít automat, taky prostě řadíte a netrápí vás to. Flanelová košile, bavlněné triko, pletené rukavice.

Já jsem šel v kožených pohorkách, koupených za 300,- Kčs v běžné obuvi. Ale zkušení a soudní kolegové měli plasťáky Dachstein. Ty moje kožené po namočení ztvrdly, byly pak identické s plasťáky.

Cepín netřeba, stačí hole. Ty, v dnešní lehké a teleskopické podobě, neexistovaly. Mačky jsou nutností. Na očích jsme mívali zpravidla svářečské brýle. Takové, v jakých vystupoval už Diemberger na Broad Peak. Nebo Brouk Pytlík. Čelovky byly povinné.  Často byly z krabičky od mýdla se žárovkou (svítila tak 30 min., dokud nedošla šťáva nebo neprasklo vlákno), s plochou baterií a gumou kolem hlavy. Pro neinformované – plochá baterie měla 2 kontakty. Když jste na ně dali jazyk, dostavil se příjemný šimravý pocit. Pokud nemáte v přírodě baterii k dispozici, jde nasimulovat tak, že dupnete do mraveniště a strčíte do něj jazyk.

2018: Asi netřeba se zmiňovat o současných tkaninách (jako výrobce bych mohl sáhodlouze psát…..). Jen podotknu, je to pohodlné, parádní. Jenže natrénovat musíme stejně v terénu sami, hi-tech oblečení ani jiná výbava nás na kopec nevynese.

Boty prošly výrazným vývojem, od kůže ke kůži. Jen lépe ošetřené proti vodě, zateplené a s membránou. V plastu se leze dále, ale osobně bych nemusel. Šel jsem večer před výstupem pomoci Sergejovi pro vodu do ledovcového jezírka. Zapadl jsem do vody po kolena, vynikající prabosáckou diamirku vylil a sušil nasazenou na výfuk elektrocentrály. Staré botky by toto nepřežily, byly by o 2 čísla menší.

 

Jaké je na Elbrusu znečistění přírody, ekologické cítění? Mluví se o změnách klimatu, vlivu oteplování. Faktem je, že velké ledovce v horách ubývají. A s jakou kvalitou sněhu se vystupující setkají?

1988: Elbrus je kapku solitér i po stránce klimatu. V noci, kdy výstup začínáme, může být -20 či -25 °C. Hlavně za tmy jsme měli strach z trhlin. Vyšlapaná trasa nebyla široká, ale byla značená praporky na tyčích. Což jsme respektovali a trasu neopouštěli.

2018: Vysoká návštěvnost, ale především neustálé jízdy sněžných skútrů a ratraků, dělají ze stopy 20 m širokou „přistávací plochu“. Když je stopa prověřena 4 tunovými stroji, unese i nás.

Elbrus nadále zůstává bílou horou. Byť jsem, na rozdíl od Alp, pouhým okem nic nezaznamenal, tak ledovců ubývá i tady. A snižuje se jejich mocnost. Kvalita sněhu je pochopitelně nižší níže, do 4.900 m, kde jezdí ratraky, jež sníh pásy rozemelou na kaši. A pak odpoledne, při sestupu, kdy na sníh praží slunce. Stejně, jako všude v horách. Hlavně od ubytovacích kapacit, cca od 4.200 m na Garabaši jsme se po kolena bořili do vodnaté kašičky.

Na závěr musím uvést ještě 2 negativní aspekty, s nimiž jsem se v roce 1988 nesetkal. Jde o ruský přístup k pořádku, k vzhledu krajiny a ochraně přírody. Je jednoduše příšerný. Byť nemusí úkolovat nosiče, jako v Tatrách, dolů jezdí rolby a od sněžné čáry lanovka, odpadky hromadí na kopci. Nefunguje motor nebo elektrocentrála? I s olejem se odstaví do sněhu a nechá reznout. PET láhve šly pod vyhlídkovou plošinu – ta výhled na ně zakryje. A nesnižují tak zážitek z hlavního hřebene při zapadajícím slunci, co není vidět, neexistuje. Ne, že by lidé před 30 lety byli menší bordeláři. Jen jich bylo na kopci nesrovnatelně méně.

Tou druhou věcí jsou rolby. A skútry, ale rolby jsou daleko větší. Kopec je díky nim zahlcen černým dieselovým kouřem. Kromě ekologie dostává na frak i sportovní hodnota výstupu. Ti, které rolba vyveze do skoro 5.000 m, mají tváře barvy jarní nezralé zeleniny. A jejich pohyby působí kapku trhaně. Ti, co výstup od stanů či chat pojmou výrazně sportovněji, bojují s narůstajícím kyslíkovým deficitem, sami se sebou a tady se pak přidá třetí nepřítel. Dým z výfuků, který pocitovou výšku na čas dosti zvedne. Projděte se po pražské magistrále u I. P. Pavlova, rozdíl bude jen v absenci výhledů. Je těch rolb opravdu velmi hodně a Elbrus bude jinou horou – mnohem atraktivnější – až Rusko provoz těchto strojů omezí. Údajně od roku 2026. Ale to říkal Sergej, když vodka v jeho rukou nebyla zdaleka plná……

A samozřejmě, když rolbí mechanismus odumře, Rusové stroj nechají vysoko na kopci svému osudu. Faktem je, že ze sluncem vyhřáté střechy, sloužící jako originální vyhlídková plošina na hlavní kavkazský hřeben, se vám ani nechce zase slézt.

Vladimír Bureš 7. 8. 2018