Vladimír Bureš 07.03.2021
Afrika, světadíl, který si i v dnešním „zmenšeném“ světě zachovává jakousi mystickou tajemnost. Ale Afriku si s vysokými kopci každý hned nespojí. Jenže i tady najdeme velehory. Ty nejvyšší nechme Asii, vynechme rovníkovou oblast a zůstaňme na samém severu kontinentu a hledejme na mapě pohoří Atlas. Toto horstvo je dlouhé skoro 2,5 tisíce km velbloudí jízdy, táhne se nejen Marokem, nýbrž i územím Alžírska a Tuniska. V podstatě, z hlediska geologického, teprve jím končí Evropa a začíná skutečná Afrika.
My zůstaneme ve Vysokém Atlasu, zcela ležícím na marockém území. Ocitneme se tak v nejvyšším horském pásmu severní Afriky. V terénu, ideálním pro provozování vysokohorské turistiky nebo skialpinismu. Tedy s výjimkou horkého léta, kdy mohou lyže z hlediska terénu narazit na podobné potíže, jako Lamborghini na české okresní silnici. Své ataky vrcholů chtiví turisté soustřeďují především na nejvyšší horu Djebel Toubkal 4.167 m. Ta za ideálního počasí nabízí úžasné výhledy – na straně jedné Atlantský oceán (pojmenovaný právě po Atlasu) a na opačné poušť Sahara. Scenérii pohoří Atlas pak dokreslují rozeklané štíty a skalní stěny s terasovitým členěním, hluboce zařízlé soutěsky s divokými potoky a kaskádami vodopádů. V nižších polohách horstva přímo ve stráních svou hnědou barvou s okolím splývají nízké a ploché berberské domky z hlíny a betonu.
Jaká je vlastně úroveň života v Maroku, aspoň podle toho, co jsme viděli? Určitě to není ten chudý třetí svět. Myslím, že tato země nijak nezaostává za chudšími zeměmi jihu Evropy. V dnešní době jste zde doslova za chvíli díky nízkoročpočtovým aerolinkám. Jejich letadla chrlí davy turistů, kteří královské kase přinášejí tučné zisky. Sice spousta z nich krátkodobě navštíví jen třeba 3. největší město země Marrákeš, ale i tady je co vidět a stojí za to už jen malé nasátí atmosféry, kde se mísí arabský životní styl s berberským. Konkrétně třeba na obrovském náměstí Jemaa El Fna s prodejci naprosto všeho myslitelného a zaklínači hadů. Pokud se chcete podívat i dále, tak cestování po Maroku je zcela bezproblémové. A to díky dodávkám, hlavně značky Mercedes, dotaženým v různém stupni rozkladu z Evropy. Čemuž konkurují třeba Korejci záplavou solidních a nových aut. Za návštěvu stojí vesnice Imlil, ležící v příjemném stínu hlubokého údolí v podhůří Atlasu. A stejně tak další, výše položené osady, turisty už značně opomíjené či okolí svatyně Sidi Chamarouch. Kultura je zde zajímavá, ryze berberská. Život relativně slušně organizovaný, pro nás přesto nezvyklý. Vlastně v lecčems až tak ne, projevuje se zde silný vliv Francie. Ta měla ještě ve 20. století na rozvoj Maroka silný vliv. Takže i současná marocká kuchyně není jaksi vůbec špatná, taková arabsko-berbersko-francouzská. Doslova národním jídlem je v Maroku pokrm zvaný tajine, což je mix masa s rýží, bramborami a zeleninou. Sice se tak nazývá jídlo, ale původně šlo o název maxihrnce s poklicí, určeného na přípravu. Jídlo můžeme zapít velmi silným a přeslazeným čajem z máty s přídavkem zeleného čínského čaje. Na trzích a v horách si vychutnáte džus, před vašimi zraky ručním lisem mačkaný z natrhaných pomerančů. Všudypřítomná kola a fanta je jakýmsi potvrzením globalizace světa. Protože oficiálním náboženstvím je na severu Afriky sunitská odnož islámu, alkohol zde nenajdete. Turisté se slabším srdcem a závislostí na alkoholu by sem cestovat neměli, všudypřítomné cedulky „non alcohol“ jim způsobí minimálně zástavu dechu.
Ale pojďme k našemu působení v horách. Byli jsme v nich vlastně za chvíli. Nejdelší je cesta na některé z evropských letišť, pak cca 4 hodinový vzdušný skok a jsme v Marrákeši. Ignorujíc 40°C (doma je 16°C), sedáme do přerostlé dodávky a vystupujeme v Imlilu. Tady je příjemné klima, konec jara přináší vhodné teploty pro provozování vysokohorské turistiky s dostatkem sněhu. Sníh nejenže naplní horské potoky a ty nastartují rozkvět bujného rostlinstva, ale také usnadní pohyb ve vyšších polohách hor. V létě je zde přílišné horko a mokrý sníh spíš ztěžuje postup a později zcela mizí. Chodíte tedy po ujíždějící suti, kdy sklouzne nejen noha, ale i jazyk slušně vychovaného jedince. Vysoký Atlas nemá ledovce, díky tomu zde není riziko pádu do trhliny. Jak jsem již zmiňoval, Atlas nabízí perfektní podmínky pro vysokohorskou turistiku, ne však pro lezení. V oblasti kolem chaty Lepiney jsou lezitelné některé kuloáry a okolní žebra s relativně pevnou skálou. Na masiv Tazarhart vede cesta Diagonal gully, sněhový žlab, přerušený skalním prahem. Výborné lezení nabízí soutěska Todra, ovšem na východě Atlasu už mimo vysokohorskou oblast. Pro turisty Atlas nabízí zhruba devět čtyřtisícovek, z nichž jsme na pět vystoupili. Panoramatické výhledy nabízí třeba Afela 4.015 m nebo rozsáhlý masív Tazarhart 3.950 m. Výstup na Tazarhart jsme vedli krásnými žlaby po vcelku pevném firnu. V horních partiích nás žlaby dovedly na vrcholové plató, které má ideální parametry pro sporty, jako je golf nebo fotbal s obří tréninkovou plochou. Je to plošina 1 x 2 km, ovšem ze všech stran díky strmým svahům obtížně přístupná. Fajnšmekři s níže položenou laťkou najdou na Atlase dalších cca 400 vrcholů, přesahujících svou výškou 3.000 m. Do hor nemá smysl tahat stany, byť muly vynesou za solidní cenu cokoli. Ovšem jen pod sníh, dále ne, kopýtka majíc pouze letním vzorkem opatřená. Vynikající ubytování je na chatě Lepiney ve výšce 3.000 m. Zvenku bouda tak pro 10 lidí, ale dole je vměstnán stůl až pro 30 lidí. Ideální pro jedince, co umí jíst jako pes granule. Neboť hlavou lze hýbat, rukami nelze, jsou hermeticky utěsněné sousedy. Kuchyně, specializovaná na tajine, je umístěna při stěně. Personál spí na stole, turista v patře, přístupném po žebříku. A pokud netrpí závratí, vede žebřík do dalšího patra. To chata Les Mouflons 3.200 m je z jiného těsta. V dolině je vlastně trojice kamenných hradů, jako vystřižených ze středověku. Jen Mouflons, nám poskytnuvší azyl, vcucne kolem 300 nocležníků. Luxus, kdy každý má svou postel (na rozdíl od Lepiney) a ve velikém kamenném mrazáku mrzne. Chaty najdete vsazené do doliny pod Toubkalem, dominantou Atlasu. Samozřejmě jsme si vrchol Djebel Toubkalu 4.167 m nenechali ujít, cestou North Cwm, dolů klasikou, tedy přes South Cwm. A k tomu leckteří pro zpestření vrcholy Imouser, West Toubkal nebo Biigounesene.
Abychom nezůstali jen u hor, bylo by chybou si nechat ujít návštěvu saharských oáz. Nečekejme od Sahary holou, rovnou poušť, ta v Maroku není. Sahara je zvlněná, s řídkým porostem, připomínajícím anglický trávník, hojně zalévaný kyselinou. Omrkli jsme pouštní kasby, konkrétně Aït ben Haddou či Skoura. Jde o velké hrady, uplácané z hlíny a obklopené porostem datlových palem. Aït ben Haddou je rozsáhlou městskou zástavbou, tvořenou rozsáhlými hliněnými pevnostmi, neboli kasbami i s domy v „podhradí“, spíše „podkasbí“. Iluzi rajského místa dokresluje bahnitá řeka, líně meandrující pod kopci s hrady a jejich vysokými hliněnými stěnami, vše propojené visutými a úzkými cestičkami. Dýchne na vás iluze života před stovkami let. Obyvatelé stavby kdysi stavěli z vepřovic do kosočtverce poskládaných, ze směsi jílu a slámy. Města byla strategicky položená a v oblasti, na vodu skoupou, byla na trase mezi Marrakéší a Ourzazatem využívaná velbloudími karavanami. Dnes v kasbě potkáte spíše hollywoodské herce, než místní obyvatele. Točili tu mj. Lawrence z Arábie, Ježíše Nazaretského nebo Honbu za klenotem Nilu či Gladiátora. Původní obyvatelé již Aït ben Haddou, až na výjimky, opustili. Ty tvoří pár rodin z domů pod hrady, živící se výrobou a prodejem turistických suvenýrů. Místo je zapsané v kulturním dědictví UNESCO. A kdo by chtěl bydlet někde, kde si nemůže ani vyměnit okna za plastová? Vlastně, tyto hrady okna nemívají. Každopádně marocká vláda pevnosti stále opravuje, což při křehkosti použitého materiálu není divu. Naštěstí zde skoro neprší.
