Tento způsob roku zdá se mi poněkud nešťastným.

Aneb malé shrnutí horolezce a outdoorového podnikatele, covidem postiženého i covidem onemocnivšího.

Mírně parafrázovaná slova V. Vančury – tento způsob roku zdá se mi poněkud nešťastným. 2019 přitom nebyl úplně špatným rokem. Ale ani dobrým. Po povrchu naší planety už neběhalo pár známých. V létě T. R. z Montany. V prosinci kamarád cyklista. V ulici pod naším domem mu sklouzlo přední kolo po hraně plechu, kterým „zazáplatovali“ výkop. Zlomený vaz. Taky vůbec nebyl sníh, to asi poprvé. A nezaplatil nám francouzský odběratel.

Rok 2020 je už jiný fičák. Máma měla úraz, sotva rok začal, naštěstí ji kdosi viděl a zavolal pomoc. Zimní Tatry proběhly, jako když v únoru je říjen. Sníh konečně napadl, ale čerstvý, není sesedlý a je lavinézní. Sovětící říkali – kupředu, zpátky ni krok. No, my jsme preferovali styl kupředu krok, zpátky dva. Moc toho vylézt nešlo. Kdo chtěl být za machra, zabil krátký zimní den snahou vůbec se dostat na nástup. Nemáme holt to pravé sovětské myšlení.

Pak už to přišlo. Ta čínská rýmička. Promítání v Praze na téma Kavkaz jsem zrušil, stejně nejely vlaky. Naše město jak po vymření, tam, kde to chce v lázních radlici, kolik je všude lidí, na koloběžce potkávám jen zajíce. Škoda, padl i námi spolupořádaný běžecký a koloběžkový závod. Velké plus, na trati by nikdo nepřekážel. Velké mínus, nikdo by nejel a neběžel. Tak pravil Prymulka. Zločin z ulic vymizel, policie má jiné úkoly. Hlídá obyvatele měst kolem Olomouce, jestli sedí doma a hrají karty. My jsme šili roušky, tisíce a tisíce. Byť jsem se hojně vyptával, nakaženého nikdo neznal, nikdo takového nepotkal. Druhý měsíc nám z toho hrabalo a život nás přestával bavit. Kvůli rouškám. Tak jsme s nimi sekli a vrátili se zase k tomu, co nás jakože živí. Tohle přeciš rychle přejde a svět bude jako z jara květ. Koneckonců, stejně leckomu rychle otrnulo a za roušky ani nezaplatil. Důležité je, že lidé z naší firmy nesedí doma a nemusíme o nic škemrat u ne zrovna důvěryhodného státu. A outdoor nás baví, aspoň v této pracovní podobě, když ho nelze praktikovat aktivně cestováním.

V létě už se klubal ze skořápky ptáčka-magoráčka normální svět. Byli jsme na píscích v severních Čechách. Jak psala šéfredaktorka P. G. v časopise, ta krajina je tak vražená mezi hojně navštěvované Hřensko, Jizerky a Český ráj, že není vidět. Mám na mysli Lužické hory. Taky tam nikdo nebyl, i když všichni byli doma v Česku. Skoro všichni, Babiš byl na Krétě. Paráda, asi davy pekly tuky na plážích u Mácháče, kousek dál. A tak jsem si zopakoval Sklepní věž. Sklepní věž je u Cvikova, jehla s 20 m kolmou údolkou, dole je vydlabaný sklep. Za silnicí stojí chalupa, dneska už zarostlá v džungli. Ale před desítkami let v ní žil dědek. Tento týpek nestárne a je dědkem navždy. Pravidelně vyběhl, že mu jdeme loupit do sklepa a se psem nás hnal pryč. Vydrbali jsme s ním tak, že jsme vylezli protější lehkou a krátkou cestu od masívu, lano kolem smrčku a slaněním na nástup. Ani stéblo jsme neohnuli. Dědek zbrojil, přibral k psovi nůž. Na lano, ne na psa. Holt jsme tedy vynechávali nástup, stejně je lehký. 2 m stačily, dědek už nedohmátl. A větší kudlu neměl.

V létě 1985 jsme byli parádně pískem rozlezení. Jaro stráveno v Dubských kolem Faraóna a léto v Prachovkách. S T. V. jako jističem mě přepadlo odhodlání. Sklepní věž totiž nemá kruh a jde o velmi lámavý a měkký písek. A že si ji dám férově, na prvním. S baterií tlustých smyc a uzly, jak králičí hlava. Jde totiž o krásnou a přímou linii výraznou spárou. Uzly držely, písek solil, tlama nebyla, vylezli jsme. Ještě jsem zde párkrát lezl do roku 1990, než jsme definitivně s rodinou zmizeli na druhý konec republiky.

Letos, v létě 2020, jsem stál pod věží se silnou lezeckou partou. No konečně, vždyť už 10 let si chci Sklepní zase vylézt. Přece je to dlouhých 35 let od prvovýstupu. Dědka už vzal čert nebo Manitou, pes se převtělil, kudla zrezla a jeho pastoušku schovala vegetace. Kolegové a kolegyně jsou zkušení borci, ne pitomci. Tuhle vraždu na ostrém konci nikdo nepůjde. I věž je jiná. Nahoře má osazený kruh, z masívu vede z březových klacků něco jako most. A je tu vrcholová knížka. Zapsáni Němci, uzurpující si právo prvovýstupu, 3 roky po mně. Ať to mají, tehdy jsem prvovýstup na svaz nehlásil, jen provedl fotodokumentaci. Dali cestě taky za VI, jako já. Konečně aspoň radost a velké nadšení z lezení, něco letos taky klapne. Kaňkou je jen ulomené křídlo Davidem. Holt učitel ze severu Moravy má blíž k uhlí a o písku ví jen to, že z něj kdysi dělával bábovky.

Nakonec šlo jen o týden dovolené, pak zpátky ke klasice „Vančura model 2020“. Francouzi zřejmě nikdy nezaplatí. Sic EU, ale odtud jsme na ně krátcí. Vzala mě záda. Moje stará skolióza, jednou za 10 – 12 let se mnou takhle zamete. Asi 10 dní se nemohu jakkoli hýbat. No, mohu, ale přes šílenou bolest. Ráno vstávám 50 minut a jedu do firmy na koloběžce. To se kupodivu dá, pěšky ne a nasoukat se do auta taky nelze. V září je teplo, léto, kupa zakázek, záda pomalu zapomenuta. A tak se pod nátlakem kamarádů začala rojit v hlavě defilé plánů. Co s tím covidem? 330 mrtvých ročně. Autonehody 571, chřipka 1.500, rakovina 27.000, infarkty 51.000. To už se svět fakt zbláznil a politici nám valí škaredé klíny do hlav? Návrat totality? O ničem jiném se už nepíše, tak vypadněme rychle z Česka a přijdeme na jiné myšlenky. Blíží se termín koloběžkových závodů v Brně, stupně byly vloni nízko, letos tutovka. Letenky na Sicílii jsou za babku, jedeme lézt. Tatry už máme domluveny, jen zálohu za chatu předem jsme raději nezaplatili. Červíček hlodal, naštěstí. Kluci z Čech jedou do Arca, zase po letech Sonnenplatten? A pak Slováci zavřeli hranice a zase si to přihasil ten náš Prymulka. A už to zase jelo. Mně to bylo stejně už všechno jedno. Nejel bych totiž nikam. Covid si zorganizoval exkurzi mého těla. Netuším, kde jsem k němu přišel. Nebo on ke mně, ale údajně v našem HO oddíle to má kdekdo. Byli jsme lézt na Valovce u Vsetína, tam jsem ještě lezl a pak už jsem sotva lezl…. Covida má i parťák z Valovky, na druhém konci Česka i sestra, máma a další….. Což už nebude náhoda, sranda končí. Zažil jsem pár patálií kolem zdraví. V roce 1988 mně na kavkazské Ušbě trefil blesk. Druhý pak 2009 ve východní stěně Matterhornu. Týden po té Ušbě jsem dostal na Elbrusu zápal plic a léčil se ve výšce 4.200 m. Doma jsem uběhl max. 200 m a trvalo 3/4 roku, než jsem dal maratón. 2012 jsem v Hissáru, na pomezí Afghánistánu a Tádžikistánu chytil bakterii. Průběh pekelné úplavice úplně zlikvidoval fyzický fond. Ani si nepamatuji, jak jsme se po několika dnech, už bez jídla, dovlekli do civilizace.

Jenže tenhle covid, to je extrémní svině. Nic takového jsem nezažil a zažít už nechci. Dlouhých 11 dní s úpornou bolestí hlavy a vysokou horečkou. Naprosto totální únava, denně 14 h. spánku. I 4 kg šly dolů. Kvůli ztrátě čichu a chuti jsem skoro nejedl. Kdo se bude čínské rýmičce posmívat, je u mě idiot, který neví, co mluví. Taky jsme na 14 dní ukončili činnost firmy. Kvůli karanténě, pohyboval jsem se tam a musel být infekční.  Po těch 11 dnech konečně nesmělý návrat do života. 142 přijatých e-mailů, pěkná nálož. Mzdy, DPH, platby nebo objednávky zákazníků…… V noci se mně zdálo o tom, že Číňani zanechali tanečky kolem Vystrčila a omluvili se. A že za tajení a rozšíření nákazy nabídli reparace jako Němci za 2. světovou. No, snít přece můžeme.

I poprvé jsem vylezl na vzduch. Svět existuje a funguje. Důkazem je to, že jen zapnu mobil, už volají šmejdi. Centropol má voňavější energii. Horečka je pryč, dny běží, ale stejně nedělám vůbec nic. Ta únava po covidu je fakt pekelná…. Tady mně prostě ujel vlak, to nedoženu. Nechci. Nějak bylo, nějak bude. Začínám život brát jako film, kde nehraju a občas zastavím náhodné políčko. Albert Einstein kdysi řekl (tedy pokud to neřekl Peroutka, dle našeho prezidenta): “Člověk se musí naučit pravidla hry a pak ji hrát lépe než ostatní“. To může platit v jakémkoli konání. Jen Einstein nežije v roce 2020. Tady pravidla neplatí, jen chaos. Tak snad ten 2021 se chytí za nos a bordel za předchůdcem zamete.

  1. 10. 2020 V. Bureš, Faramugo