Jak Váh přišel o vodu i hvězdičky

Článek vyšel v časopise Pádler 3_2026

1. máj jsme oslavili sjezdem slovenského Váhu. Příjemný vodáky opomíjený tok nejdříve dostal devět hvězdiček z deseti, jenže závěrečné zúčtování rating shodilo na pouhé čtyři. Váh naší první volbou nebyl, parta jela profláklou romantiku, Sázavu. Plasťáky, předlouhé oleje zakončené přenášením odpudivých betonových staveb svazujících nebohou řeku. S našimi pakošky (packrafty Robfin) nás měl Posázavský Pacifik dopravit nad Stvořidla a sjezd v peřejích jsme měli do večera zopakovat. Jenže Stvořidla postrádala vodu a zvědavým očím ukázala jindy ukryté balvany. Namísto 100 cm vodoměr u peřejí hlásil slabých 30 cm. Žáby zase ukládaly čerstvé pulce k zimnímu spánku, vodák si zoufal.
   Česko letos prošlo nejsušším jarem za posledních 65 let, když v březnu a v dubnu napršely pouhé 3 cm vody. Bývalo i 5x více, to napadl sníh a jarní sluníčko jej dopravilo do řek. „Co zkusit Slovensko, třeba Hron? Nebo Váh? Teče nám za humny, obtéká hranice východní Moravy.“ Nikdy jsem ve Váhu neviděl řeku vodákovi zaslíbenou, ovlivněn pohledy na fádní umělé kanály u Trenčína. Úsek pod hradem Strečno je sice peřejnatý, ale krátký. „Co níže po proudu, 75 km od baráku? Nikdy jsme nezkusili.“ Úsek mezi 112 a 76 říčním km s dostatkem vody solidně proudí jako WW I-. Vážská kaskáda, soustava přehrad a umělých kanálů sice kdysi divoký přírodní tok změnila a rozkouskovala, ale hladina pro splutí bývá udržována. Řeka dnes neumožní týdenní plavbu, ale skalní vodáci stejně vymírají. Nejdelší slovenská řeka se na 400 km délky motá v nekonečných zákrutách, aby se mezi Tatry a Dunaj vůbec vešla. Mocný Dunaj je totiž ze hry, Slovensku nepatří. Jenom zemi medvědů a občasných lidí zlehka štrejchne v délce 15 km, kde netvoří hranici. Váh jako matka slovenských řek pramení v Nízkých i Vysokých Tatrách až se vody Bílého Váhu spojí s Černým. Dunaji své vody stejně odevzdá jako knížepán svému králi desátky. Sjeli jsme úsek pod lázeňskými Piešťany přes Hlohovec do Seredi. Hlohovec proslul Indulonou, mazivem vhodným na chléb, ruce i zipy packraftu. V Seredi vznikaly zvlněné sušenky Vesna, sloužící myším jako vor. Dostávali jsme je ve školní jídelně za trest k atomkaši.
   Po nedlouhé cestě jsme zaparkovali pod vodním dílem Slňava a šli omrknout nástup a stav vody. K řece jsme nepronikli. Dle map přístup možný není, ale zkušený vodák si poradí. Nad hlavou se tyčila betonová přehradní hráz a propouštěla dvojici toků, Drahovský kanál a za ostrovem skrytou naší řeku. “Kanál přepádlujeme i přes zákaz splutí. A co kamery?“ „Po břehu a hrázi vede cyklostezka do Piešťan.“ Vedla z opačné strany, území odděluje pozemek hydroelektrárny. Logiku uspořádání jsme pochopili až na druhý den z koloběžek.
   Cestou na opačný břeh jsme autem popojeli k nejbližšímu mostu, objeli slňavskou přehradu a po 14 km zaparkovali téměř naproti plánovanému místu. Odrazů mostů na hladině Váh moc nenabízí, od Piešťan je jediný v Hlohovci a na druhý den další v Seredi. Nástupní místo potěšilo snadným parkováním a travnatým paloukem. Louku ukončil objekt malé vodní elektrárny s betonovou plošinou, vhodnou pro předplavební přípravu či přespání pod střechou. K vodě vedou betonové schody.
   Nic jsem si od Váhu nesliboval, jenomže voda mile překvapila. Váh má parametry hezky tekoucí Sázavy, zvolený úsek čeřily jemné vlnky. Souběžně vedoucí kanál přístup z pravého břehu omezuje, takže řeka oplývá klidem, z chatami zaplavené Sázavy pozapomenutým. Vypluli jsme natěžko s jedním přespáním. Paradoxní je, že jeden nocleh loď zatíží stejně krámy jako týdenní plavba. Spacák a karimatka, náhradní oblečení a boty či vaření. Za týden sežere strávník spoustu jídla, ale obvykle jej průběžně dokupuje. Rychlý proud nás od břehů odnesl až v mastňáckých 11:15, přistáli jsme v 17:30. Ke konci jsme se flákali, neboť voda tekla a skýtala na jaro 2026 teplotu vstřícnou ke koupání. Přitom ještě včera byla v noci 0°C. Váh je na středním toku nížinou řekou, ale postrádá jezy, které hladinu shodí. Proud si v mírně zařízlém údolíčku udržuje konstantní rychlost. Hluk železnice a dálnice odtlačil daleko od vody blízký kanál a na vodě panuje ticho. Řeka se vyhýbá vesnicím a domům, takže krátkodobou společností nám byli občasní piknikující a rybáři. Ti měli své vlasce oranžové, my je respektovali a drželi prostředek řeky. Příjemně fádní proud střídaly snadné houpavé peřejky, jemně zalévající příď packraftu. Koryto rozdělují četné ostrovy a volba strany byla na nás, neboť pevnina říční proud výrazně zrychlí, stejně jako úplatný fotbalový rozhodčí ubere jedné straně a přidá druhé. Projeli jsme při pravém břehu a hned točili doleva, abychom příď pakoška nezasunuli do vrbiček. Na Váhu zákruty zákeřné nebyly.
   Přistáli jsme u ostrova, vykoupali se, posvačili a sjeli si peřejku znovu. Sluníčko pálilo, zčeřená voda šuměla kolem zpola vytažených lodí, svět přestal existovat, naprosté ticho rušilo jenom hlasité cvrlikání ptáků. Atmosféru zjemnila sekaná s chlebem a okurkou zapitá plechovkovým pivem a banda skokanů hnědých opodál.
   Dojem Amazonie na obzoru narušily až socialistické paneláky Hlohovce. Opravené a natřené pestrými barvami dnes vkusně dominují betonovému nábřeží. V řece se povalovaly naplavené kmeny a nutily nás pádlem občas rozčísnout vodu. Svěřili jsme se rychlému proudu, unášejícími lodě vstříc bivaku. Sledovali jsme nábřežní provoz, projeli pod jediným mostem a za městem si vychutnali výrazný zához. Napravo vytvořil pěknou peřej, nespoutaná řeka se rozšířila a monotónně dál šuměla silně zarostlou krajinou.
   Podvečerní Váh si plynul lesem pod zelenými břehy s mýtinami vybízejícími k táboření. Opačný břeh lemovaly písčité pláže posypané oblázky. Přistáli jsme u nepoužívané cesty na levém břehu a do vysoké trávy rozhodili celtu se spacáky. Malý betonový objekt posloužil jako polní kuchyně. Dokonalé, listí velkého stromu šelestilo ve větru, z pohodlí spacáků jsme sledovali defilé vznešených labutí. Neprostupný val křovisek oddělil říční svět od civilizace. Uspalo nás volání kukaček, připravujícími se zaskočit jiné důvěřivé ptáky.
   Ranní hladina vody neklesla, řeka se jen napřímila a rozšířila a plavbu přerušil zához s jezem v jednom. Nakupení balvanů skrývalo stěnu z roxorů, průjezd jsme s ohledem na železo v řece vzdali a raději potupně přenesli. Oko vodáka potěšil divoký pravý přítok Horný Dudváh, stvrzující svazek Váhu s Dunajem. Díky občasným peřejkám proud nadále hezky plynul než koryto rozdělila trojice ostrovů a řeku zrychlila. Jediná špatná volba strany s mělčinou zavinila výstup z lodí. Citelně se ochladilo a foukal silný vítr, samozřejmě proti. Závěrečný úsek korytem vedeným pod kolmými břehy připomínal dolní Moravu a polskou Pilicu. Před námi město Sereď, přistáli jsme a ukončili dvoudenní plavbu bez setkání s jinými vodáky. Ve městě se řeka rozšířila na mohutný tok s hloubkou kolem dvou metrů a další sjezd ke vzdutí přehrady Kráĺová neměl smysl.
   Váhem teče čistá voda, byť mně kdysi měřítko rozhodila konzumace rumunského piva Ursus a Hlohovec přidal decentně kontaminovanou žlutou pěnu. Kvalitu zdejší vody stvrzovaly na plážích vyplavené ulity sladkovodních škeblí a přelétající procesí káňat, kachen a labutí. Kormoráni s volavkami lovili v pobřežním „mangrove“. V děravém břehu zmizel i malý bobr, zatímco jeho metrový rodič plaval v hlubší vodě po mém levoboku. Po rozšíření toku pádla rozháněla nepřeberná hejna 40 cm ostroretek. Packrafty jsme důkladně vysušili v sousedství ukrajinské grilpárty s opékanými rybami a dobalili bágly. Až poté nás Slovensko potrápilo, 7 h. cestovatelskou anabází přišel Váh o pomyslné hvězdičky. Plán působil precizně, bus do Hlohovce, přípoj směr Piešťany a dojít k autu. Jenže online jízdní řády a tabuli autobusového nádraží tvořily soupeřící party. Nekonečný běh času ukrátila cukrárna u jednosměrného pivního bufetu. Usazení týpci zvládli příchod, odchod jejich pozdější stav znemožnil. I tak jsme odjeli, ale bus co jet vůbec neměl, stavěl častěji, než se stíhal rozjet.
   V Hlohovci jsme s bagáží doběhli na přestupní zastávku a po hlavě zahučeli do slovenského Kocourkova. Teorie praví, že je packrafting snadný. Jenže v životě není nic černobílé, odolná loď se sedačkou, pádlem a pumpou loďák naplní. Přibalím -li karimatku, spacák, celtu, ešus, vařič, jídlo a kanystry, na bujaré sprinty to není. Autobus stejně nepřijel, rozkopali železniční přejezd. Šli jsme na nádraží. Ani vlak nejel, rozkopali přejezd. Letiště jsme v Hlohovci nenašli, ale neměli by kerosin a ranvej navedli přes rozkopaný přejezd.
   Zato u vlakáče nám macatá bagáž pomohla, nehezká slovíčka spolucestujích klouzala po listech pádel. Vecpali jsme se na palubu plně narvaného náhradního autobusového spoje a netušili, kam nás zaveze. Pouť nabrala dobrodružný nádech. Vystoupili jsme v Leopoldově s vyhlášenou nejstarší slovenskou věznicí, ale úprk z Hlohovce měl prioritu. Rychlík na Piešťany zapískal k odjezdu, naskočili jsme a řítili se k lázeňskému městu. Přišel průvodčí: „Lístok ste si mali zakúpiť online alebo na stanici“. Ujistil jsem ho: „My vlakem jet vůbec nechceme a bohužel nás veze kamsi, kam nepotřebujeme“. Téměř pochopil: „Nevadí, tento vlak je plný ľudí s podobným osudom“ a kleštičkami na jízdenky si vytrhnul zdravý zub. Dobří lidé ještě žijí. V Piešťanech jsme přešli na autobusové nádraží a hledali spoj ve směru, odkud jsme právě dorazili, jen po druhém břehu řeky. Měl jet za nedlouhé 2,5 h. Přestalo nám záležet na penězích, k autu nás dopravil taxík za kruťácky přepálených 30 euro. Zážitky levné nebývají a my jsme byli dobití jako po bungee jumpingu bez lana. I tak jsme z kufru vytáhli koloběžky a vyrazili na podvečerní jízdu kolem slňavské vodní nádrže.
   Váh je vedle Moravy a Bečvy naší nejbližší řekou. Jenže Morava níže vůbec neteče a Bečva skoro nemívá vodu. Proto jsme na Váhu nebyli naposledy, ale příště dvěma auty na pendl. „Do rukou veřejné dopravy se už nesvěříme“, přísahal jsem na děravou neoprénovou ponožku. Následující víkend měl i Váh 30 cm namísto splavného metru. V předchozích letech jaro vodáckou jistotu ještě skýtalo.

Vladimír Bureš: outdoorový výrobce, autor knížek, horolezec, vodák a průvodce CK