Hory píší příběhy šátků…. Jezero

Ak Alacha, v překladu Bílá dlaň. K panenskému kopci s tímto parádním názvem vede předlouhá cesta….. Letadlem přes Moskvu do sibiřského Barnaulu, autem do Gornoaltajsku. Rusko je převeliké. A to není vše, ještě 400 km až na samý konec světa. A to už si sedací partie fakt nechrochtají…. V osadě Koš Agač začíná poušť Gobi. Anebo také vysoké hory, čtyřtisícový Altaj. Prohrkali jsme, natřásáni nezničitelným GAZem, 200 km terénem. Až na čínskou hranici. Tu lemují zákopy, když ruští vojáčci lopatkou v permafrostu kopali a kopali, vše pro Veličenstvo tank. I natáhli, ti samí vojáčci, 1.200 km plotu s ostnáčem. Tank sice plotem projede, ale vojcl čínský, gaťata si natrhne. Hned by ho přešla chuť na expanzi. Jenže to bývávalo…. Vyřídili jsme mnohá povolení od ruské armády. Jdeme totiž do pohraniční zóny. Nalevo od cesty je i dnes nepřátelsky spřátelená Čína. Víte, že zde najdete hranice 4 států? Číny, Ruska, Mongolska a Kazachstánu. I šlapali jsme a šlapali, desítky, ba stovky kilometrů se sviní na hrbu.

Perličky, kořenící naší anabázi:

-boty nejmenované italské značky. No, prostě byly ty pohorky moc tvrdé, moje noha měkká. Ne a ne se rozchodit. Když jsem dosáhl počtu na 11 krvavých, rozedraných míst, mrštil jsem tvrdobotku do řeky za stanem. Plavala. Já poté také. Podzim nepodzim, mráz nemráz, kolegáčci mně donutili. Že bez bot bych se domů nevrátil. Na ně až dost rozumný argument.

-u jezera, už pod Ak Alachou. Martin vyšel s nafouklou karimatkou před stan, vítr se o ni opřel a oba je málem vzal do jezera. Plocha měla funkčnost plachty, vypadal jako pravý surfař, floutek jeden.

-na stejném místě. Libor vyfasoval vaření pro nás tři. Prostě službu v kuchyni. Konzervu ve skle, s hlavou koně na etiketě, nekoupil. Údajně se ta kobylka přesmutně dívala…. Zakoupil tedy konzervu Naše. To je jen v azbuce Hamé. Pirátská značka, parazitující na nebohém moravském výrobci. Libor zapálil benziňák. Zase se potvrdilo, plyn je holt plyn. Benziňák se hůře reguluje. Nedošlo k lesnímu požáru. Na Altaji nebyl les. Byl jen náš stan a okolo věci. Leccos nám po redukci žehem zůstalo pro další výstupy. Dobrovolní hasiči by Libora vyobcovali ze svého středu. Rusko mně pomohlo pochopit rozdíl mezi výrazy hasič a požárník. Děkuji.

-Martin při obhlídce našeho kopce našel roh argali, altajského kozorožce. Nasadil si ho na hlavu, se zasněným výrazem modelky. Z rohu vytekla neidentifikovatelná tekutina a polila mu lebku. Chudák hlava smrděla ještě 14 dní. Nečuchali jsme k ní, jen jsme byli ve stejném boeingu. Domů rohatý suvenýr nevzal. Řešil by totiž zajímavé dilema – mít roh nebo manželku a domov?

-skoro konec expedice. Na Sibiř právě přišla zima. Stan jsme postavili do mokrého sněhu, zrovna padal. Postupně se pod námi vytvořila obří hluboká kaluž. Ve stanu věděli, co s Pálavou, spacák byl na obtíž. Péřák se transformoval do kusu nacucaného hadru. Libor dal svěťák. Asi. 18 h. nebyl vůbec na záchodě. Kdo umí, tomu čest a gratulace. Čaj s námi popíjel. Metál nedostal. Zánět dostal.

-už zpět v Koš Agači. Řekl bych, v civilizaci. Ale tou Koš Agač není. Šli jsme na pivo. Bylo poznat, že od 2. světové jich až tak moc neprodali. Ale bylo české. Na Sibiři Češi postavili pivovar a naučili místní vařit z žateckého chmele. Kdysi za Rakousko-Uherska. Takže dost času zapomenout, co se naučili. Nebyla důvěra v mok, přes mrchu žízeň, obětoval jsem se tedy já. Pivo bylo dobré. Tedy objednal i Libor. Dostal ho zkvašené. Což mohl poznat. Měl na lahvi o 2cm vyšší vrstvu prachu, než já. Vyplivl pivo na zeď a odešli jsme s ostudou. Zeď byla zdobena krásnou, surrealistickou koláží, teď poškozenou. Plíseň prostě umí vytvořit neopakovatelné, náhodné obrazce. Jen potřebuje pár let.

No a ten kopec, Ak Alacha. Mířili jsme vlastně na úplně jinou horu. Skalní lezení. Až na místě jsme zjistili, že jde o horu hlíny. Jílové lezení. A za horou se tyčí úžasná sněhová pyramida, 3.650 m. Tak to byla Ak Alacha. Už mimo zónu, kam jsme směli dle povolení. Lezení parádní, na zbraních a mačkách v perfektně držícím firnu. A vrcholový hřeben, jedna noha v Rusku, druhá v Číně. Ta měla mít vízum. Levá noha. Pravá ho měla, ruské. Pohraničníci nás dole zatkli, pasy sebrali. Museli jsme popít a obdivovat o zeď opřené kalašnikovy. V Rusku umí vyrábět hezké předměty každodenní potřeby. Domluvili nám vodkou a pustili jsme se na svobodu. Posádka spala. S vodkou to uměli lépe, ale rozhodla spotřeba. Řekněme my, vozidlo na solární pohon. Rus, to je těžký náklaďák zn. Ural 100 na 100.

K těm perličkám, ještě jedna:

-Libor si nabral altajské kameny. Kdo ne, já taky. Koneckonců, sbírám nerosty a zkameněliny. V Moskvě, na letišti, Libora vyhmátli. My, lidé, jsme kameny měli ve spacáku v hlavním báglu. Někde hluboko v útrobách letadla. Libor měl kamínky v příručním. Sebrali ho, viníka, i nevinná šutřiska. Nepovolený vývoz přírodnin z Ruska. Že si vezme hotel, zažádá skrze lejstro na ministerstvu, ti to povolí. Možná. Mají na to 14 dní a někdy lhůtu dodrží. Pak Libor pojede domů. 14 denní čekání zvedne radost manželky ze setkání na vyšší level. Setká se i s kamínky. My s ruštinou v sobě jsme společně s Michalem Libora ze šlamastyky vysekali. Nerosty celnice hodila do odpadkového koše. Přírodniny zůstanou doma v Rusku, státu neubude. A Libor byl volný jak ten pták. Jen on ….. (ošklivé slovo) počkal, až celnice svou pozornost obrátí na další oběť a z koše kamínky vybral. Ze zloducha slušňáka neuděláš……