Vladimír Bureš 25.02.2021
Jaké náměty máme na našich outdoorových multifunkčních šátcích? Získáváme je díky celé řadě parádních zážitků.
Krásná akce. A letos to bylo už 15 let, co jsme tehdy vyjeli z Brna. Cesta autem 3,5 tis. km. V plánu byl sjezd řeky na raftu, turistika, lezení a hora. A taky hledání ztracené archy taťky Noea. Prolezli jsme ruiny starých chetitských měst. Projeli celé Turecko tam a zpět. Prohlédli si historické město Ani. Jen jsme nesjeli řeku Karasu. Je zároveň hranicí Turecka s Arménií a tak nás z ní zase vyhnali vojáci. Nepomohl argument, že vojáci/vodáci se rýmuje. Což je až dost pro projev solidarity. Asi se to turecky nerýmuje. V tom bude zakopaný pes. Ale vyběhli jsme na bájný Ararat. Počasí vyšlo, tak Ararat nevyběhl s námi. A zalezli si Kappadokii.
ta fotka, moje oblíbená a tedy i na šátku se zjevivší…. Luděk vyběhl po pěšině asi 50 m svah, aby si zabouldroval v převisu. V 35°C jsem se kousl a dal to za ním. Šlo o mimořádný sportovní výkon, na hranici překonání se sebe sama. Vlastně za hranicí. Sežral jsem ayran. Nejsem Luděk a to nebylo dobře. Bylo to hodně špatně. Celou noc ve mně vybuchoval jeden pomyslný granát za druhým. A to jsem si myslel, jak je mně blbě. O pár let později jsem v tádžických horách chytil mnohem horší formu ďáblovy úplavice.
Ararat zdolán! Jen Luďka nějak pálí jedno oko. Bělostný sníh, výška přes 5 kiláků. Ale že by tady nefungovaly nové a superdrahé ray-bany? Koukám na něj, jedno oko jako v bavlnce, za sklem, UV odolným. To druhé mrká na svět jako ptáček bez peří, sklo nikde. Drahá investice do zánětu spojivek, dá se i zadarmo.
cesta je cíl. I namířili jsme si to na Írán. Pepa natáčel kamerou vesničany. Dětem se kamera zalíbila, nabídli výměnu za kozu. Což není nejpraktičtější. Ne, že by koza nesmrděla. Smrděla. Jenže my jsme po 3 týdnech smrděli víc. Mohlo by jí to mrzet, transakci jsme odmítli. Děti byly slušně vychované, z úcty k cizincům poděkovaly sprškou kamení. Což jsme až tak, uličníkům, neodpustili. Majitel vozu obzvlášť. I když ta pavučina na skle byla esteticky vydařená. Vydali se za námi vesničané. Neměli zbraně hromadného ničení. Jen hrábě, vidle a kosy. Na fordího tranzita až dost účinné. Řidič přišlápl plyn. Po cestě-necestě jsme poskakovali skoro rychlostí chůze, jen kameny a vesničané nabrali větší rychlost. No, časem je to unavilo, náš motor vytrval, ujeli jsme.
Ahmed, průvodce horský, araratský, muslim. Jak jinak. Na pivo efes nereagoval. Že alkohol nemůže. Ale pak přece jen. Hup na stůl, vyšroubovat žárovku. A potmě už Alláh nevidí, tak Ahmed efese dal. Nejednoho.
v průsmyku kdesi za Ankarou. Pepa zase natáčel na kameru. A zrovínka vojenskou posádku. A v Turecku. Což nebývá zdraví prospěšná činnost, asi jako free sóla. Byli daleko. Ale měli dalekohledy. A rychlejší auta. Zbraně v rukou, nekompromisní pohledy, skryté za skly slunečních brýlí. Chtěli zničit kameru, ale kapitán se spokojil s SD kartou. Pepa má Liborovy geny. Stačil ji v kameře vyměnit za prázdnou.
cestou domů do Česka, Bulharsko. Koupel v Černém moři nám prospěla, i spaní na pláži. Po večerní oslavě někdy i úspěšné akce jsme spokojeni. Jen Bulhaři chtěli zaplatit za celý stůl komplet, my jednotlivě. Přece každý má svůj rozpočet, erár zrušen už v Turecku. A staré doma musí skládat účty i prezident, natož my. Tak nás s ochrankou hlídali, ať neodejdeme (jak nedůstojná představa). Nespěchali jsme. 4 hodiny po zavíračce vyměkli oni, ne my.
hranice, cestou domů, za Bulharskem. Rumuni chtěli jakýsi poplatek. Úplatek. Za dezinfekci, projetí strouhou koly auta. Ta byla naprosto suchá, kontrolovali jsme osobně. I tedy nezaplatili. Nechali nás stát na přechodu a dalším za námi vysvětlovali, že my jsme tou příčinou, že čekají a čekají. Měli všechno na háku, v televizi byl fotbal. A my jsme v dodávce spali, potřebovali jsme to. Když byla fronta za námi předlouhá a noc už nebyla mladá, vyměkla zase nepřátelská strana odehnala nás dál, do země rumunské. My jsme spánek opravdu potřebovali. Bulharská oslava nebyla snadná, bo nám ji hospoda natáhla o 4 hodiny přes zavíračku….
